Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Mise v nepřátelském území
Autor: risik (Občasný) - publikováno 13.3.2006 (13:36:43)

     Les byl cítit vlhkostí, houbami i plísní. Košaté stromy šuměly svou monotónní píseň. On se cítil jako cizák, jako nepřirozený implantát uvnitř organismu. Měl by s ním splynout v jeden celek, ale jak, když na rozdíl od jeho přirozenosti byl celý z plastiku. Žádná okolní vznešená ladnost a až posvátná monstróznost. Pouhý červíček, s kvalitním výcvikem, kvalitní výstrojí a standardní výzbrojí.
     Tvář pečlivě začerněná černidlem se vždy zkřivila v příšernou grimasu, když mu pod nohou přes veškerou snahu praskla nějaká větvička či zašustilo listí tak nepřirozeně, až to vyplašilo některého z nočních tvorů stálých lesních obyvatel. Jeho úkol zněl jednoduše a prostě. Projít frontovou linií do týlu, kde byli drženi v zajetí jeho kolegové, kamarádi, prostě spolubojovníci a osvobodit je. Pokud možno bez rozruchu, bez povšimnutí. Byl jeden z nejlepších a věděl to. Ale to nic neměnilo na věci, že takových jako on tu proti němu stálo nejméně padesát. Stejně vycvičených, se stejným smyslem pro povinnost a stejnou bezbřehou oddaností ideologii své země.
Teď něco zaslechl.
     "Sakra, to jsem si myslel, že dojdu dál. Střelba tady nebude dobrá. Přiláká všechny v okolí," říkal si.
Měsíc se zrovna ztratil za mraky. To bylo dobré i špatné zároveň. Mohl si být jist, že když neudělá nějakou začátečnickou chybu a zůstane stát, nikdo si ho nevšimne. Ale zároveň, jestliže se někdo z nepřátel ocitne tak blízko u něj, aby mohl provést tichou a rychlou likvidaci, nemusí mít přehled o dalším prostoru. Přesto si ale připravil strunu. Již slyšel tlumené kroky dvou postav. Přibližovaly se a byl nejvyšší čas.
     Proběhlo to tak bleskurychle, že ani jeden z nich nestačil hlesnout, než upadl do jehličí s krvavým a hlubokým šrámem na krku. Jen v dáli se rozkřičel sýček. Snad ten jediný pochopil, že se děje v lese něco nekalého.
"Jenže tohle je jenom začátek. Jak to půjde dál?" zašeptal si, snad aby si dodal odvahy.

     Dovedl si představit rozmístění všech nepřátel před sebou. Nebylo to složité, vzhledem k jeho praxi. Odjistil zbraň a jako přízrak vystoupil z hradby křovisek. Věděl přesně, jak mířit a kam, takže mu stačily krátké dávky, prezentující vždy dva, maximálně tři vystřelené náboje. Sem tam se ozvalo překvapené hlesnutí, ale jinak nic. Věděl, že to není nadlouho. Musí rychle proniknout vystříleným územím a skrýt se, než se nepřítel probere k odvetě.

                                                                                                      x x x

     Oddělení pánské konfekce připomínalo scénu z akčního filmu. Všude se válela mrtvá těla a podlaha byla zamazána od krve. Od lidské krve. Prodavačka na to vše koukala v šoku, neschopná udělat cokoliv, neschopná se pohnout. Jejím štěstím bylo, že onen šílenec se zbraní v ruce se přesunul dál a tak ji nehrozilo bezprostřední nebezpečí.
"Sakra, dokáže už někdo konečně dostat všechny ty lidi ven?! A kde se fláká vyjednavač? Taky už tu měl stát psycholog s profilem pachatele!" křičel před hypermarketem velitel zásahovky, major Kvapil. Byl to starý ostřílený vlk a nerozhodilo ho tolik, že se musel zrovna při oslavě devatenáctin své dcery sebrat a jet sem, jako to, co se tu přihodilo. A poslední dobou bylo podobných brutalit čím dál víc. Ta tam byly doby, kdy se před nadřízenými blýsknul dopadením elegantního bankovního lupiče. Lidé si přestali vážit vlastních životů, natož těch cizích.

                                                                                                        x x x

     Kolem panoval čilý ruch a shon, jako by byl ve válce. Sakra tohle přece už byla válka. Využívaje všech terénních překážek, pečlivě se kryl. Stále střílel a do toho křičel:
"Za všechny moje kamarády. Za všechny, který jste umučili v těch vašich smradlavejch klecích!"
Postupoval vpřed a za ním zůstávalo pravé a nefalšované peklo.

                                                                                                         x x x

     Konečně byli venku všichni návštěvníci i personál a tak celý hypermarket patřil pouze armádě ostřelovačů a vůbec ostatním specialistům z jednotky rychlého nasazení. Policejní vyjednavač sice dorazil, ale jak se ukázalo, byl úplně k ničemu. Psycholog totiž nepřinášel žádné dobré zprávy.
"Podle všeho je to jeden z veteránů války v zálivu. Přeskočilo mu a tak byl hospitalizován na psychiatrickém oddělení. Jeho diagnóza je složitá, ale projevuje se občasnými depresivními vizemi či halucinacemi. Je přesvědčený že je voják na válečné misi. Na klinice si s tím lehce poradí, jenže jim odpoledne zdrhnul a cestou ještě vyloupil prodejnu zbraní, kde se slušně vyzbrojil. Jeho lékař je na cestě, ale obávám se, že tolik času, abychom na něj počkali mít nebudeme."
"Já vím," přerušil ho major Kvapil.
"Už mi volali, že v té prodejně zmizelo i několik granátů a taky surová trhavina. Nemůžeme přece nechat lehnout úplně nový obchoďák popelem. Co je proti tomu všemu život jednoho šílence."

     Rozpršelo se. Žádná letní přeháňka, ale pořádná průtrž mračen. Pozoroval z auta těžkými kapkami prohýbající se červenobílou policejní pásku. Proč jim to tak dlouho trvá. Proč jim to proboha tak strašně dlouho trvá.
"Je pozdě doktore. Na všechno už je strašně pozdě! Nebylo nač čekat. Má tam i pár kilo trhaviny, tak snad pochopíte..."
Mnul si unavené oči. Páska přes clonu skla vypadala jako rozmazaná loužička krve na bílém listě papíru.
"Vy možná umíte bojovat se zločinem, ale tohle je jenom nemocný člověk. Tady proti vám nestojí žádný násilník."
Škoda že jste přijel tak pozdě. Mohl jste si spočítat, kolik nakládali mrtvol od toho vašeho nemocného. Zmasakroval dvacet pět lidí. Dva možná přežijou. Když budou mít štěstí. Zavolali mě sem a tohle je moje práce. Vaše práce byla ho léčit a zabezpečit tak, aby se sem nedostal. Kdyby jste ho zamkl, nemuseli jsme tu blbnout."
"Jenže my nežijeme ve středověku abychom nemocné zavírali do temnice. Jsou to taky lidé a mají svá práva. Navíc, co se týká uzavření a izolace oddělení, my žádné předpisy neporušili. Nemůžu nařizovat cokoliv nad své kompetence. I takhle se najde dost křičících hlasů, že se v ústavu porušují lidská práva."
"Každopádně tohle je rozjetý vlak, a ten už zastavit jen tak nelze, doktore."
A hlas majora Kvapila zněl víc než unaveně. Monotónně a unaveně.
"Všichni uvnitř mají své rozkazy."
V tom někdo zaklepal na dvířka auta a přes sklo byla vidět rozmazaná lidská silueta v tmavé uniformě.
"Vidíte? To mi jistě přináší zprávu o skončení akce. Nechal jsem u vysílačky zástupce, aby nás nikdo nerušil. Je po všem."

                                                                                                     x x x

     Ti parchanti určitě zjistili, že v otevřeném boji nemají šanci. Skryli se a obyčejné muže nahradili specialisty. Teď už jenom obezřetnost nestačí. Takový specialista má pro zabití, pro svůj způsob zabití daleko lepší vybavení. Ale zase je vycvičený jenom pro jeden úkol a tak neumí improvizovat. To byla jeho výhoda.
Zatím zůstával ukryt a čekal na jakoukoli chybu některého z protivníků. Dříve či později přijde. Vždycky přišla. Teď! Krátké zablýsknutí, snad optiky na zbrani. Jemu to ale stačilo. Úplně to stačilo k tomu, aby provedl korekci směrem k tušenému obličeji protivníka, zacílil, vystřelil a bleskurychle změnil stanoviště. Teď už mohl jenom sledovat, odkud odevšad se na jeho původní úkryt snesl déšť kulek. Odpravoval jednoho po druhém a nemusel být ani nijak zvlášť opatrný. V nastalém hluku střelby si nemohli všimnout ničeho. Oni si navíc byli jistí, že svůj úkryt neopustil, že ho museli dostat.
Usmál se.
"Tak jednoduchá, primitivní finta a vždycky na ni skočí.

                                                                                                               x x x

     Když však o několik okamžiků později mjr Kvapil nastupoval zpět do auta, nezdálo se, že by mu ubylo starostí díky úspěšně zakončené akci.
"Promiňte doktore, ale nějak se nám to komplikuje."
"Můžete být trochu konkrétnější? Co vše si mám představit pod výrazem "Poněkud se to komplikuje?" Naznačte něco."
Odpověděl snad až s jakýmsi drzým výsměchem lékař. Jenomže tu drzou výsměšnost a vyzývavost si tam mohl major Kvapil sám přidat. Ocital se v rozpoložení, kdy začínal "vidět duchy" úplně všude.
"No, zabil většinu mých lidí. Dokázal nějak vystopovat ostřelovače, aniž si toho všimli a pak, uvnitř musí být asi peklo."
"To víte, tady stojí profík proti profíkům. Vy nejste zvyklí zasahovat proti lidem na stejné úrovni. On to dělal běžně několik let."
"No ale vždyť zblbnul!"
Vystřelil kvapně velitel zásahovky, jako by chtěl udělat svému jménu čest.
"Ne, on nezblbnul. Jeho mozek nefunguje tak, jak jsme zvyklí, to je vše. Ale nezblbnul. Když se někdo ocitne u nás, neznamená to, že musí nutně na všechno předtím zapomenout. On si myslí že je na nějaké misi, to ano. Netuší že je v Čechách a v obchodním domě. On bojuje s nepřítelem a je to pro něj stejná realita, jako pro vás náš rozhovor. Jenom provádí rozkaz."
Jenže takové kecy nebyly k ničemu. To přeci už dávno věděl, a taky než ze sebe tohle všechno doktor vysypal, uvnitř byli další dva mrtví.
"Máte nápad jak to ukončit?" řekl proto přímo lékaři. Ten přikývl.
"Půjdu dovnitř," pronesl klidně, bez emocí, jako by mluvil o tom, že skočí na vizitu. Sakra je to snad větší blázen než ten uvnitř?
"To nemůžete myslet vážně. To přece nemůžete myslet vážně. Poslouchal jste vůbec, o čem celou dobu mluvím?"
Znovu přikývl.
"Je to moje povinnost."
Viděl, že s jeho rozhodnutím nepohne, tak jenom věcně poznamenal.
"Jdu s vámi. Beztoho nemáte ani zbraň a když vám ji dám, nebudete s ní umět zacházet."
Lékař zavrtěl hlavou.
"Nebudu ji potřebovat. Mám injekci."
Majoru Kvapilovi poslední slova vehnala úsměv do tváře. Lékař ale už vstával a věcně poznamenal.
"Jestli máte trochu soudnosti, tak ji nevyndáte z pouzdra tam uvnitř. Naše jediná šance je, že ho dokážeme probrat, probudit. Musí procitnout, potom bude spolupracovat."
Kvapil vydal vysílačkou několik pokynů. Jedním z nich bylo, že se nikdo na stanovišti nesmí ani pohnout, ať se děje cokoliv.

                                                                                                           x x x

     Další zklidnění mohlo znamenat dvě věci. Buďto se nepřítel stáhl a dal na ústup, nebo opět měnil taktiku. Každopádně nikdy nebyl osvobození všech zajatých blíž. Stačí jenom najít základnu a vězení.

                                                                                                          x x x

     "Co plánujete? Co budeme uvnitř dělat?" ptal se Kvapil lékaře.
"Nejspíš zpívat," odpověděl klidně. Měl by ho jeho klid poněkud nabít optimismem, ale nedělo se tak.
"To myslíte vážně? Budeme zpívat magorovi? Co asi?"
"No, nejlepší budou dětský písničky."
Největší blázen je asi opravdu každý psychiatr, napadlo ho, ale v tom zaslechl:
"Nejlepší je Ferda.
Práce všeho druhu,
ty jdou mu k duhu.
Vyhraje." řičel falešně doktor.
Chtěl se ho ještě zeptat, co udělat, když to selže. Co pak? Chtěl slyšet jakýsi náhradní plán, ale takhle nezbylo než zavzpomínat na slova a přidat se.
"Báječně zpívá,
vždycky najde správný rým.
A my s ním..." křičel hlasitě beze studu vzápětí také.

                                                                                                           x x x

     Prohlížel prostory základny. Nakukoval všude, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někde byli nějací zajatci. Nenašel ale ani jejich mrtvoly a to bylo dobré. Znamenalo to, že je nezavraždili při ústupu, když v tom zaslechl:
"Báječně zpívá, vždycky najde správný rým..."
Usmál se a vyšel z otevřených dveří základny zpět do lesa.
"A my s ním..." přidal se k dvojhlasu a kulisa lesa zmizela. Cítil se být malým chlapcem. Procházel se po bojišti. Nedovedl si vysvětlit, co tu dělá. A hlavně co znamená všechna ta spoušť kolem něj. Proč má v ruce pušku a za pasem granáty? Proboha, co to všechno má znamenat?"

                                                                                                           x x x

    Lékař vyšel proti němu podél zdevastovaných regálů oddělení obuvi se spoustou rozstřílených bot.
"Už jsem tady, klid, nic už ti nehrozí."
A přešel znovu do zpěvu.
"Nic už ti nehrozí, chlapíčku,
máš jenom bolavou dušičku."
"Co se tu odehrálo za hrůzu pane doktore a proč jsem tu?"
Pohladil ho něžně po vlasech a řekl:
"To nic chlapče, to se stává. Neboj, nic se neděje, už bude všechno dobré."
A do předloktí mu píchl se slzami v očích injekci. Major Kvapil to pozoroval.
"Co jste mu to dal?" zeptal se, lékař si dal ale prst před ústa, přesto potichu odpověděl:
"Silná sedativa. Za chvilku bude spát a potom ho můžeme převézt."



Poznámky k tomuto příspěvku
KrtiCa (Občasný) - 13.3.2006 >  Jo! to je něco!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Bell (Občasný) - 13.3.2006 > Zápletky umíš - i když mě se víc líbila ta předešlá povídka. Dobrá, víc než to ..
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
jelen (Občasný) - 14.3.2006 > Hele, to je moje oblíbená postavička z happytreefriends
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter