Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 30.11.
Ondřej
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Víla školou povinná - (7/10)
Autor: anonymous (Občasný) - publikováno 12.3.2006 (16:49:20)
  Věra položila tác se snídaní na postel, hned vedle růžové koule a dala se s chutí do jídla. Hladově zhltala rosolovité výhonky hředíku s míchanými vajíčky a vzápětí se vrhla na mísu zeleninového salátu. Nakonec vše zapila nektarem od búčeny skvrnité a decentně si říhla.
  "To jsem se zas naprala!" přejela rukou po břiše a rozvalila se na posteli. Chvíli jen tak zírala do stropu a hlasitě oddychovala, aby dala najevo, jak moc je nasycená.
   Asi tak po minutě odpočinku se převrátila na bok a nemotorně hrábla po hromádce přineseného oblečení. Jenže díky špatné manipulaci se jí polovina šatstva sesula k zemi. "Ale ne!" Věra obrátila oči v sloup a přinutila se zvednout a jít ho sesbírat.

 

   Uplynula hodina a rodiče furt nikde! Co je sakra zdrželo? Dopravní zácpa? Před pár minutama mě sestřičky přemístily do přízemí, do takovýho malýho krcálku s křesílky, kterýmu říkají Vyčkávací kout. Já bych to spíš nazvala  brlohem vyděděnců. Je nás tu celkem pět a všichni čekáme jako propuštění trestanci na své příbuzné, dokud si nás neuráčí vyzvednout. No, naštěstí tu mají i nějaké časopisy, jenže ty nejlepší mi před nosem rozebrali ostatní spoluvězni. Zůstal tu jen magazín Kamarádka smrt a Nebojte se bolesti! a sám uznáš, že tohle není vhodné čtivo pro mladou perspektivní vílu jako jsme já.

 

   Uběhlo dalších dvacet minut. Nuda už byla natolik zničující, že se Věra rozhodla sáhnout po jednom z volně ložených časopisů. Natáhla ruku k nízkému stolku, trůnícímu uprostřed čtvercové místnosti a stiskla hřbet týdeníku Kamarádka smrt. Na ohmatané obálce pózoval zažloutlý kostlivec ve vroucím objetí vrásčité stařeny. Pod nimi stál titulek: Láska až za hrob.
"Od toho bych nechtěla dostat cucfleka!" pronesla Věra znechuceně, převrátila titulní stránku a začetla se do úvodníku.
 
  Vyčkávací kout se rychle vyprazdňoval. Každý ze čtveřice pacientů se postupně dočkal vytoužené svobody a v doprovodu příbuzných opouštěl Uzdravovnu. Věra zamračeně sledovala, jak se vytrácejí z místnosti a ve skrytu duše jim záviděla. 
"Fakt nádhera!" vzdychla naštvaně v okamžiku, kdy zůstala v pokoji úplně sama, "rodiče se na mě vykašlali!" Znuděně se rozvalila na křesle a přehodila nohy přes polstrované opěradlo. "Asi tady zkejsnu napořád." Sotva to dořekla, tak si na něco vzpomněla. Ta koule!
"No jasně!" plácla se do čela a sáhla po tašce, ve které jí Huong přinesla školní věci. Její obsah pak vysypala na podlahu a začala se v něm přehrabovat, dokud mezi počmáranými sešity nespatřila hladký skleněný povrch. "Tady jsi!" A natáhla ruku do těch míst.
   Růžová koule o velikosti tenisového míčku se zaleskla ve slunečním světle. Když ji Věra vzala do dlaně, začala slabě zářit. "Tak se ukaž, co umíš!" pozvedla si ji do úrovně očí a s napětím vyčkávala až provede nějaký magický kousek. Jenže se nic nestalo. Zkusila to tedy znovu.
"Řekni mi, koule, řekni mi, kdo je nejkrásnější na zemi?"
   Zase nic. Koule jen slabě zasvítila a pak dočista zhasla.
"Je to zmetek!" usoudila otráveně a hodila ji zpátky do tašky. Nasupeně sesbírala poházené sešity a rozvalila se opět ve vyhřátém křesle. "To ten den krásně začíná!"
   Po další půlhodině, kdy už myslela, že tu zůstane napořád, náhle uslyšela cvaknutí kliky a s nadějí upřela pohled ke dveřím. Rodiče jsou tady!

 

  To se mi snad zdá! Dnešek připomíná jednu strašlivou noční můru. Mám chuť někoho zaškrtit. Hned ráno se stresuju s Tím, pak mě šoupnou do brlohu vyděděnců a TEĎ!!  Myslela jsem, že je mé utrpení u konce, když se ve dveřích ukázala sestřička a doprovodila mě do centrální haly. Jenže tam NEČEKALI rodiče, ale Léčitel s pár zaměstnanci. A teď to příjde!
"Je nám líto, slečno, ale vaši příbuzní...bla bla bla!" Zkrátka, když to shrnu. Oznámili mi, že si pro mě rodiče nepřijdou, protože jsou zaneprázdněni. To jim zas nakukal kdo? Takovou blbost jsem v životě neslyšela. Kdyby rodiče neměli čas, určitě by mi dali předem vědět a místo nich by přijela ségra. Jenže oni se vůbec neozvali, a ani Grcku jsem tu nikde nezahlídla. Takže co? Samozřejmě jsem se jich zeptala, kdy s rodiči mluvili a oni mi místo odpovědi, strčili pod nos kus papíru. Byl to dopis od mámy, v němž se omlouvá všem zaměstnancům Uzdravovny, že si mě nemůže vyzvednout z časových důvodů. Místo ní má přijet nějakej pitomec z Vílí univerzity, kterej mě doprovodí do školy. A to zas bude kdo? Že by školník! Mám se s ním setkat za hodinu, poblíž Uzdravovny, v Hesteří ulici u rozbité lampy. Proč zrovna tam? Celé mi to nějak zavání. Proč ten dopis neposlali přímo mě, ale úplně cizím lidem? A proč jsem musela tak dlouho čekat? Copak jim  došel teprve před chvíli? Něco se děje, ale zatím nevím co.

 

   Věra rozrazila průsvitné slídové dveře, které tvořily poslední překážku mezi ní a svobodou a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu.
  "Konečně venku!" vzdychla radostně, udělala pár kroků a opřela se o kamenné zábradlí prostorného schodiště, které spojovalo budovu s půlkruhovou přistávací plochou. Na azurové obloze divoce kopulovaly mraky, slunce bloumalo mezi výškovými domy a plderská zástavba se třpytila jako rosa na střepech od lahváče.
   Když už si dostatečně užila první minuty svobody, seběhla po schodišti dolů a zastavila se na platinovém plechu, který pokrýval celé přístaviště.
  Uzdravovna měla celkem dvě přistávací plochy. Ta větší, kde se právě nalézala, byla připevněná v úrovni patnáctého patra a sloužila široké veřejnosti. Byly zde umístěny boxy vynašeče-snášeče a samozřejmě tu nesměla chybět ani zastávka městské hromadné dopravy. Oproti tomu ta menší, zaříznutá ve fasádě šedesátého patra, byla určeno výhradně pro zaměstnance a záchranná vznášedla. 
   
    U zastávky městské hromadné dopravy nečekaně přistál dvoupodlažní postelbus. Věra sebou trhla a vyhnula se hloučku vlemdynců, kteří z něj spořádaně vystoupili. V ten okamžik dostala šílený nápad a usmyslela si, že pojede do školy sama a vykašle se na svůj doprovod. Už chtěla do postele nastoupit, ale v poslední chvíli si uvědomila, že nemá u sebe dostatečnou hotovost ke koupi lístku.
   "Do háje!" svěsila smutně ramena a zamířila zpět ke schodišti.  Zbývaly jí poslední dvě možnosti, jak se dopravit do přízemí: buď pěšky sejde tři sta schodů, nebo využije služeb chapadelníku.
     Chapadelník bylo slangové označení pro boxy vynašeče-snášeče. Tento způsob vertikální dopravy patřil k nejrychlejším v celé Uzdravovně, ale využívali ho většinou jen místní zaměstnanci. Měl totiž jednu drobnou nevýhodu. Přepravu mezi jednotlivými patry obstarávala obří chapadla obludy Valikonny, která sídlila v suterénu. Tento tvor z dávných dob, kdy blefové vládli světu, byl velice komunikativní a neobyčejně kreativní. Jelikož patřil k posledním svého druhu a neměl se už s kým vybavovat, nechal se po dohodě dobrovolně uvěznit ve sklepeních pod Uzdravovnou, kde kromě přepravy osob pomáhá v účetnictví a administrativě.
    Věra se rozhodla pro riskantnější, ale časově výhodnější variantu. Zastavila se u okraje přistávací plochy, kde se krčila pětice přepravních boxů a tajně sledovala jednoho odvážlivce, který se rovněž rozhodl využít jejich služeb.
   Mladík ve pruhovaném svetru a modrých kalhotách vstoupil do prostřední  kóje a stiskl bílé tlačítko s šipkou směřující dolů. Chvíli jen tak nervózně přešlapoval, když vtom z podlahy vyrašilo semišové chapadlo, obmotalo se mu kolem pasu a stáhlo ho dolů, do přepravní šachty.
  "Do prdele!" otřásla se Věra odporem a přemýšlela, jestli je dotyčný stále naživu a bezpečně dorazil do přízemí. "Neměla bych radši použít schody?"
 Ne! řeklo její odvážnější já.Ty to dokážeš! Jsi blef! Ty se přece nebudeš bát nějaké obří chobotnice! To ona by se měla bát tebe!
"Ale já umím udělat jen blbou modrou kouli!"
No a co! Každé začátky bývají těžké. Nebuď  padavka!
"Tak já to teda zkusím!" dodala si odvahu a opatrně přistoupila k nejbližší kóji. Vyplašeně nakoukla dovnitř a spatřila v platinové podlaze oválnou díru, ze které se ozývalo hrůzu nahánějící pleskaní chapadel.
"Sbohem živote!" pronesla roztřeseným hlasem a zhluboka se nadechla. Rozkročila se nad otvorem, jednou rukou si přitiskla k hrudníku tašku s věcmi a druhou zmáčkla tlačítko. Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Teď to příjde!
   Pod nohama uslyšela děsivé mlasknutí a vzápětí pocítila, jak se jí něco pevně obtočilo kolem boků. Bože, pomoc! Dřív, než se stačila pomodlit, byla vtažena do otvoru v podlaze.
    Přeprava chobotníkem byla kupodivu velmi pohodlná. Dokonce tak pohodlná, že Věra přemohla strach a otevřela oči. Místo potemnělé šachty, kterou si v duchu představovala, však spatřila vysokou bílou halu, jejíž zadní stěnu tvořilo gigantické okno, odkud se nabízel nádherný výhled na psychedelické městské panoráma. Chapadlo po celou dobu přepravy ani jednou nezesílilo stisk a rychle klesalo podél ohromných skleněných tabulí až do přizemí. Jakmile Věra ucítila pod nohama pevnou zem, všimla si, že její přítulný společník vyrůstá z oválného otvoru vykrojeného v kachlíkové podlaze. Když se pořádně rozhlédla kolem sebe, uviděla desítky podobných děr, rovnoměrně rozmístěných po hale. U poloviny z nich už postávala řada nedočkavců. Podle šedivých a zelených stejnokrojů usoudila, že se jedná o zaměstnance Uzdravovny, kteří se vracejí do práce z polední přestávky.
   Chapadlo konečně uvolnilo sevření a stáhlo se do otvoru, ale dříve než zmizelo docela, stačilo jí zamávat na rozloučenou.
"To by byl ideální domácí mazlíček!" vzdychla víla a představila si, jak Valikonna drtí svými chapadly Ugandovou a Flígebetovou. "To by bylo úžasný!"
 
   Věra vyšla z přepravní haly a sotva se za ní zavřely dveře, ocitla se v úplně jiném světě. Světě plném barev, pohybu a neznámých zvuků.
   V městě Plder vládl čilý ruch. Hlavní třídou proudily stovky chodců, nad střechami pitoreskních mrakodrapů se klikatila vzdušné dálnice, zespod připomínající pohyblivou zprávu psanou v morseově abecedě. Ze všech stran se ozýval křik stánkových prodejců a chytlavé písně pokoutních muzikantů.
  Věra udělala pár kroků a byla doslova pohlcena davem vlemdynců mířícího do centra města. Musela proto vyvinout značné úsilí, aby se jí podařilo prokličkovat mezi chodci a najít nějaké klidné místo, kde by vyčkala, dokud neopadne pěší špička.
"Teď nebo nikdy!" špitla odhodlaně a protlačila se do jedné z postranních uliček, které vyrůstaly z Hlavní třídy. Jakmile byla z dosahu městského hemžení, zastavila se na okraji chodníku a úlevou si oddechla. "Tak, to bysme měli!" sedla si na kamenný obrubník a zadívala se na nekonečný proud chodců. "Hlavně tu nesmím zkejsnout moc dlouho!"
  Ulička,  která se stala jejím přechodným útočištěm, nebyla zrovna ideálním místem na posedávání. Vládlo tu nepříjemné šero, občas sem sice zavítaly sluneční paprsky, ale vždy jen na krátký okamžik. Další nevýhodou byla skutečnost, že tu byla úplně sama, když ovšem nepočítala dva štěkolišky, co se prohrabovali v nedaleké popelnici. Brzy si začala klást jednu velice znepokojivou otázku, na kterou by raději neznala odpověď. Proč je tu tak mrtvo?
  "Radši odsud vypadnu!" rozhodla se vzápětí a v okamžiku, kdy se chtěla postavit, zavadila pohledem o plechovou ceduli, připevněnou na zdi protějšího domu. Předtím ji nevěnovala pozornost, protože se domnívala, že se jedná o nefunkční reklamní panel. 
"Vražedná ulice! Vstup jen na vlastní nebezpečí!" přečetla nahlas a ztuhl jí úsměv na rtech. "Ale ne!" Vyvalila oči a rychle se zvedla ze země. Jenže nebyla tak rychlá, aby unikla ze spárů maskované osoby, která už chvíli postávala za jejími zády.
"Zdravíčko, slečínko!" zašeptal jí do ucha chraplavý ženský hlas a na pravém rameni jí přistála cizí ruka.
  Věra  vykřikla a pokusila se o útěk.
"To bych nezkoušela, být tebou!" ucítila mezi lopatkami špičku nože, "určitě jsi chytré děvče a víš, co by pak následovalo? Rozuměla si mi?"
  Věře přejel mráz po zádech. Rychle přikývla a  v duchu se začala modlit.
"Vidíš, že to jde! My si budeme určitě rozumět!" pohladila ji žena po vlasech, "Teď bych si moc přála, kdybys mě doprovodila. Půjdeme na takovou kratší procházku! Ano?"
  Věra znovu přikývla a bez jakékoliv známky odporu doprovodila ženu hlouběji do ulice. Jak se vzdalovala od ruchu Hlavní třídy, všiml si její doprovod bílé tašky, kterou celou dobu křečovitě svírala v levé ruce.
 "Copak to přede mnou schováváš?" zeptala se žena a donutila ji zastavit, "Dej to sem!"
Tu jí přece nemůžeš dát! Je v ní ta koule!
"Nezdržuj a naval mi tu tašku!"
Ne!
"Neser mě, ty malej parchante a dej ji sem!"
To ji radši zničím! Věra se zhluboka nadechla a odhodila své jediné zavazadlo na vedlejší chodník.
"Podepsala sis ortel smrti, princezno!" řekla žena rozzuřeně a dala se do díla.  
   V okamžiku, kdy se skleněná koule změnila v hromádku střepů, proniklo ostří nože vrstvou oblečení a zabodlo se Věře do zad. Dívka vykřikla bolestí a najednou jí obě dlaně zmodraly. Mezi chvějícími se prsty zazářily blankytné paprsky, které se hned změnily ve žhnoucí koule.
  "Zdechni, ty mrcho!" vřískla z posledních sil, obrátila se čelem ke svému vrahovi a vyslala proti němu dvě modré střely.
   Žena v  masce hbitě uskočila na stranu, z kapsy vylovila cosi růžového a vyhodila to do vzduchu.
"K zemi!" zařvala a vrhla se na Věru.
V ulici se zablesklo. Městem se prohnala růžová pulsující vlna, která zasáhla veškerou zástavbu, včetně vyděšených obyvatel.
"Teď!" špitla žena a objala Věřino zkrvavené tělo.
V tu chvíli se čas zastavil.
 
Pokračování příště



Poznámky k tomuto příspěvku
Rony Rubinek (Občasný) - 22.6.2006 > Já bych ti ráda dala konstruktivní kritiku, ale nemůžu sloužit. Bez okolků přiznávam, že to neumim a štve mě to, ale nemam na to potřebný odhad. Takže z mýho laickýho pohledu jsem nenašla žádnou  výraznou stylistickou chybu, máš pěknou slovní zásobu, úvahy přisprostlé jedenáctky jsou vtipný a chapadlovník perfektně vymyšlený. Mě se to moc líbilo, i když tenhle žánr tady moc nefrčí a skoro všem je trnem v oku, alespoň co se reakcí z různých fór , do kterých občas nakouknu, týče. Vidím to jako film, když to čtu. Já mam tenhle styl ráda, stejně jako dobrodružný příběhy, thillery a horory, proto si myslím, že by si toto dílko zasloužilo víc pozornosti a mrzí mě, že moje reakce je zatím tou jedinou.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
anonymous (Občasný) - 22.6.2006 > Díky za tvůj kladný ohlas.
To nevadí,že si jediná, co mě čte,protože jeden čtenář je víc než žádný.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter