Jedna věc je jistá. Na obě tyto neodbytné otázky najdu odpověď na jediném místě, v budově za městem, kam se člověk se zdravým rozumem jen tak nedostane. I když, jak se říká,kdo ví.

    Do psychiatrického sanatoria jsem se tentokrát vypravil neohlášeně.  Doufal jsem , že doktora Bláhu zastihnu v jeho pracovně. Při poslední návštěvě jsem si všiml na dveřích tabulky, na které měl vypsány své úřední hodiny, takže jsem nešel tak úplně naslepo.  Po cestě jsem opět trochu přemýšlel. Rozhodl jsem se, že se vyhnu zmínce o jeho návštěvě u kartářky. Do případu by to žádné světlo nevneslo, a ještě bych ho zbytečně znervóznil. Potřeboval jsem od něj hlavně v klidu získat případné informace o mladé Šimáčkové.

   Ošetřovatelka, která mi otevřela po zazvonění  polstrované dveře, si mě pamatovala ještě z minulé návštěvy, takže jsem opět přišel o možnost prokázat se s služebním odznakem s oním oblíbeným rozmáchlým filmovým gestem. Snad ho někdy konečně uplatním, jinak bych trénoval doma před zrcadlem zbytečně. Sdělila mi ovšem, že pan primář je momentálně zaneprázdněn nějakou návštěvou a doporučila mi, abych se zatím posadil do jakéhosi výklenku, který sloužil zřejmě jako společenský prostor. Posadil jsem se k jednomu ze dvou umakartových stolů. U druhého seděli dva klienti ve fialovém a mastili karty. V jednom z nich jsem poznal muže, který na mě při poslední návštěvě vybafl něco o Lídě. Tato drobná vzpomínka mi teď z odstupem času začala připadat zajímavá…

 Pozorně jsem si muže prohlížel, i on zřejmě zachytil můj pohled, protože seděl čelem ke mně, ale předstíral, že mě přes rozevřený vějíř karet nevidí. Hráli jsme nějakou chvíli tuto hru, až muž najednou položil karty na stůl a prohlásil jasným hlasem.

-Říkal jsem vám přece, že Lída za nic nemůže!-

-Moment, myslíte tím Ludmilu Šimáčkovou?-

-No jistěé-zabručel pacient. Jeho kolega nás nehnutě pozoroval s mírně otevřenými ústy a nepříliš inteligentním výrazem.-Nečum nám tady do huby, Hujere a odprejskni na pokoj-okřikl ho-Hujer vstal a odkolébal se chodbou pryč.

-Lída je hodná holka a nemá s tím svinstvem nic společnýho. Občas jí trochu haraší na cimbuří, ale komu tady ne, že jóó..-mluvil celkem souvisle ale zvláštní protáhlý přízvuk prozrazoval, že sem asi opravdu patří.

-Vy se s Ludmilou Šimáčkovou znáte nějak  osobně?-

-No bodééjť, vždyť je tady pečená vařená.. Vždycky když ji chytl rapl a utekla matce do lesa, tak ji sem nechala na měsíc zavřít, aby se jako zklidnila. Trochu jsme se sčuchli-na ženskou nehraje mariáš zrovna špatně. Asi ji v kartách trochu vyškolila máti-uchechtl se.

-Ale s tím skákáním na lidi a drápáním přestala už dávno. Dostala nějaký prášky na zklidnění a kromě toho, jak jsme o tom kolikrát spolu mluvili, uznala sama že je to nesmysl. Ten magor, co jí před třiceti lety zničil život, až se z toho pominula na rozumu, ten už stejně nežije .Víte, ona vždycky vylezla na ten  strom, a vždycky , když ten šel někdo, kdo jí připomínal toho jejího hajzla, tak po něm skočila , no. Ale nikdy nikomu doopravdy neublížila-nějaký ten šrám, pch,lidi s tím nadělají…Ono by se o tom už ani nemluvilo, nebýt toho prevíta Bláhy. Ten se toho chytil, a-..-

-Pane poručíku , pan primář už je volný--přerušila nás v nejlepším ošetřovatelka.

Asi půlhodinový rozhovor s Bláhou mi teď pochopitelně nemohl přinést mnoho nového.Vlastně jsem byl napůl duchem nepřítomen a přemýšlel jsem spíš o kusé, ale překvapivé informaci, kterou jsem právě vyslechl. A mnohem raději bych pátral po dalších podrobnostech, než poslouchal Bláhu, ale teď už jsem musel schůzku dotáhnout do konce a pokud možno nevzbudit zdání něčeho nezvyklého, teď, když mi bylo naznačeno že Bláha je do celé věci nějakým divným způsobem zapleten.

Dověděl jsem se vlastně to, co jsem nyní už věděl.,odpověď na obě moje otázky zněla –ano.

 Ludmila Šimáčková byla zde v minulosti několikrát hospitalizovaná, vždy to bylo po agresivním záchvatu ,kdy utekla do lesa a napadla tam několik lidí. Poslední taková příhoda je přibližně tři roky stará. Bláha chvíli štrachal v erární skříni s pořadači, až vytáhl poněkud zažloutlý spis s nápisem Šimáčková Ludmila. Nasadil si módní brejle bez obrouček:

-Tak, tady ,jak vidím ,poslední hospitalizace v srpnu před třemi roky, přijata na žádost matky, nebezpečná sobě i okolí. Po třech týdnech medikace se stav stabilizoval,propuštěna do domácího ošetřování. Od té doby o ní nic nevíme,doufám, že se jí daří dobře.-

Sundal si brejle a hleděl na mě v očekávání. Oba jsme cítili, že mezi námi leží nevyslovená otázka. Tak jsem ji vyslovil.-Pane primáři, moc by mě zajímala jedna věc. Už při naší první schůzce jste věděl ,že pátrám po pachateli trestného činu, který silně připomíná výstřelky slečny Šimáčkové.Proč jste mě o tom neinformoval?

-Na vaši otázku, pane poručíku, je celkem snadná odpověď. Za prvé jste se mě na to přímo nezeptal a já jsem odpovídal pouze na vaše konkrétní dotazy. A za druhé neprozrazuji z lékařského tajemství nikdy víc , než je bezpodmínečně nutno. Kdybych se o naší pacientce před vámi zmínil v této souvislosti, jistě byste vedl vyšetřování tímto směrem, což by k její psychické stabilitě jistě nepřispělo.

Naší snahou je především hájit zájmy pacientů.-

Pěkně ses z toho vykroutil, pomyslel jsem si .

Se smíšenými pocity jsem odcházel z primářské pracovny. Můj oblíbený informátor na mě čekal, opřený zády o zeď vedle dveří pracovny.

-Buďte zítra o návštěvách na zahradě v tom bílém altánku. Řeknu vám přesně, jak to bylo.-

Víc už jsem se od něj toho dne nedověděl, ale k přemýšlení mi to stačilo.

Nazítří ráno jsem se tedy vypravil znova do známých  míst, V bílém altánu, který se nacházel nedaleko brány, jsem viděl už z dálky tři postavy. Jednou z nich byl můj starý známý pacient-jak jsem včera zjistil, jmenoval se Josef  Plíček.

Zbylé dvě postavy mi nic neříkaly. Když jsem přišel blíž, viděl jsem , že se jedná o dvě ženy neurčitého věku v modrých nemocničních pláštích a že všichni tři jsou v družném kuřáckém hovoru.

Když jsem vstoupil do jejich zorného pole, obě ženy zmlkly . Plíček mi pokynul a gestem naznačil, ať se posadím k nim. Vešel jsem do altánku a přisedl si k nim na lavičku. Ticho pokračovalo. Zapálil jsem si taky jednu startku a čekal, co bude dál.

Starší z obou žen se snědou, vrásčitou tváří se otočila k Plíčkovi.

-To je von, jo?-ukázala na mě prstem.

-Já jsem Klaudie a tohle je Růžena.-Druhá z obou žen byla mnohem mladší, měla úzkou bledou tvář a neustále se trochu připitoměle usmívala.

Nastalo zase ticho. Trochu jsem začal pochybovat, že se dnes ještě dohrabeme k něčemu rozumnému .

Konečně se Plíček chopil slova.

-Tady dámy, pane poručíku-odkašlal si-vám všechno objasní takříkajíc z první ruky. Budete-li ovšem ochoten věřit svědectví takzvaně duševně chorých, jak se říká, ehm…-poněkud ho přemohl kuřácký kašel, proto obřadně předal slovo starší z žen-Klaudii.

-Pane policisto, všiml jste si toho přívěšku, který nosí primář na krku?-

Přivřel jsem oči a před vnitřním zrakem se mi  opravdu vybavilo něco blýskavého v rozhalence bílého pláště.

-Možné ano, ale nevím přesně…-

-Řeknu vám přesně co jste viděl. Byl to zlatý přívěšek se znamením.

-S Vodnářem-doplnila nesměle Růžena-

Klaudie se na ni přísně podívala a pokračovala.

-Určitě by vás mělo zajímat, odkud ho má!-

-To tedy bezesporu-

-Tenkrát před třemi lety, když tady Lída byla naposledy, přinesla si ho z lesa . Na památku. Strhla ho z krku , tomu maníkovi, o kterém si myslela že je to ten její , ten Mates. Potom ho tady každému ukazovala a chlubila se s ním tak dlouho , až si toho všimnul primář a přívěšek jí zabavil. Že prý se to musí odevzdat na policii.-

-Jó a  teď ho nosí sám, viď!-vmísila se zase do hovoru Růžena-

Plíček celou dobu nic neříkal, ale teď poposedl nervózně na lavičce.

-Už toho nechte, nebo pan poručík sbalí kramle, jestli vás ještě chvíli bude poslouchat -

-Takže , abyste nenabyl dojmu, že je to všechno kravina, poslouchejte mě, řeknu vám včecko od začátku. Když tenkrát , jak říkala tady Klaudie, primář  votočil Lídě ten přívěšek, napadlo ho asi, že by z toho mohlo být ještě něco dalšího. Přemlouval Lídu , ať mu ještě něco donese, potom jí i vyhrožoval, a nakonec jí i sliboval různé výhody, když ještě někoho přepadne a donese mu peníze nebo šperky. U Lídy ale neuspěl, tak to zkoušel na jiných pacientech. Vždycky jim zařídil, aby mohli po večerce ven, a potom od nich shraboval peníze a ty šmuky.

Myslím, že si přišel k primářskýmu platu na pěkné přilepšení. A co z toho ti chudáci měli? Byli rádi, že se dostanou v noci ven, většinou se ještě stavili u Povejšů a udělali si hezký večer. Ráno už byli na oddělení a museli hned odevzdat, co očórovali. Za to dostali sem tam nějakou tu ampuli morfinu nebo tak. Teďkon v poslední době k tomu přemluvil tady holky.Že jo, holky.-

--To se ví-opáčila Klaudie pyšně-jenom za poslední měsíc měl od nás tak dvacet litrů , když nepočítám to zlato a tak. Ale s morfinem začína poslední dobou nějak škudlit, asi mu s tím seknem.-

Nevycházel jsem z úžasu . Primář psychiatrického sanatoria, který navádí své pacienty k loupežným přpadením pod příslibem poskytnutí opiátů, to jsem ve své praxi ještě nezažil.

-Posledně jsem vám tvrdil, pane poručíku, že historky z vaší praxe se s těmi mými nedají zdaleka srovnat. Doufám, že teď už mi věříte.-Bláhu moje vylíčení konspirační schůzky v parku tak rozesmálo, že musel típnout kentku a vytáhl ze skříně láhev vodky a nalil sobě i mě skleničku. Netroufal jsem si říct, že jsem ve službě, protože bych si opět připadal jako v nějakém filmu. Poslední dobou se mi to stává dost často, že si připadám jako v nějaké starší české detektivce.

-Nicméně za tuto historku, kterou jste pro mě vypátral, jsem vám vděčný. Jednak ji použiji ve své studiii zabývající se schizofrenií, a v neposlední řadě má pro mě a kolegy diagnostickou hodnotu. Podobné bludy nejsou u těchto lidí žádnou výjimkou, ale málokdy se stane, že by se sdružili do skupinky, která sdílí podobnou scestnou ideu. Schizofrenici bývají většinou ponořeni ve svém vlastním světě. Z psychiatrického hlediska je  to rozhodně pozoruhodný případ…-

Spíš jen tak pro jistotu jsem se mrknul, co má Bláha na krku. Měl tam řetízek se zlatou destičkou ,na které byl vyrytý jeho monogram.

Z léčebny jsem odcházel značně znechucený. Trochu samozřejmě z toho, že vyšetřování případu se ocitlo ve slepé uličce, veškerá má dosavadní práce, byla  v podstatě k ničemu. To se ale občas stává.

 Daleko víc mě trápilo, že mě zklamal můj zdravý úsudek a já jsem dokázal byť jen na pár hodin uvěřit očividnému nesmyslu, který vzešel z chorého mozku. Uvažoval jsem o tom, že si vezmu pár dní dovolené a všechno hodím za hlavu.

Všechno ovšem dopadlo jinak. Když jsem došel na oddělení a služba mi bzučákem otevřela mříž, kterou se vchází do služebny, spatřil jsem v čekárně na dřevěné lavici sedět známou mastnou přehazovačku.

 Kabeš ve mně vyvolával vždycky instinktivní touhu otočit se a odejít někam hodně daleko, ale dnešního dne se toto nutkání nejméně ztrojnásobilo. Samozřejmě jsem se opět překonal.

Když mě Kabeš viděl přicházet, povstal z lavice a teatrálně prohlásil:-Pane poručíku, chci učinit doznání.-

-Už zase,-povzdechl jsem si. Pojďte dál, pane Kabeš.

-Tak se posaďte a povídejte-, zasunul jsem bez valného nadšení papír do stroje. V následujících chvílích se mi ale klávesnice div nezavařila, stejně jako moje nebohá hlava.

Kabeš vytáhl z kapsy ušmudlanou čtvrtku a začal mi diktovat přímo do stroje.

-Já, Kabeš Jaroslav, bytem Dolní 16, Klimice, doznávám a přiznávám následující skutečnosti.

 Letos v době od února do května jsem v místním lesoparku Hlučava spáchal přibližně jedenáct loupežných přepadení, při nichž jsem napadeným způsoboval fyzická zranění a připravoval je o větší částky peněz a jiné cennosti. Nápomocna mi k tomu byla moje blízká přítelkyně Věra Mlčochová ,bytem Slavíčkova 23, Klimice. Svých činů hluboce lituji a prosím laskavý soud o nižší trestní sazbu…

-Moment,-přerušil jsem ho ,-trochu předbíháte událostem. Vydechněte si trochu a v klidu si to promyslete-.Po pravdě, sám jsem si potřeboval trochu vydechnout a popřemýšlet. Abych dvakrát v rozmezí dvou dnů uvěřil nějaké mystifikaci, to už bych to mohl u policie rovnou zabalit…

-Takže, vy mi tady tvrdíte, že všechna ta přepadení jdou na váš vrub? Chcete říct, že ta divá šelma jste byl vy?-

-A Věruška-podotkl skromně Kabeš.

Nevěřím tomu, nevěřím, dunělo mi v hlavě a před očima se mi míhaly představy útulného pokojíčku s mřížemi a kulatou klikou..

-Tady vám nesu věci, které Věruška ještě neprodala, řetízky , náušnice a tak.-vylovil z tašky igelitový pytlík chřestící zlatem.

Začal jsem se obávat toho, že když obsah sáčku porovnám se seznamem uloupených předmětů, z této šílenosti už nebude žádného úniku. Budu muset vzít na vědomí fakt, že tajemná šelma se zelenýma očima je ve skutečnosti upocený Kabeš s přehazovačkou.

-Takže vy jste dělal šelmu, vylezl jste na strom, skákal na lidi..-začínal jsem mít pocit sucha v krku.-Jak vás to prosímvás napadlo?-

-To Věruška-opáčil s úsměvem dotyčný jehož jméno už mi ani nešlo přes jazyk.

-Ona se vlastně inspirovala těma událostma před třemi lety, jak to dělala ta bláznivá. Myslela si, že když to uděláme nějak podobně, tak to bude zase na ní. Taky vám minulý týden volala z budky, aby vás jako navedla na její stopu..-My jsme potřebovali peníze, že já jako odejdu od starý a postavíme se na vlastní nohy-společně s Věruškou. Ono mě to ale už přestávalo bavit, měl jsem pořád pocit, že se to musí profláknout, tak Věrka vymyslela, že budu jako sám oběť, že jo. Čímž úplně zametu za námi stopy. Ona Věruška je taky vášnivá čtenářka detektivek.

Myslel jsem, že tím celá věc skončí, už jsem neměl nejmenší chuť v tom pokračovat, Věruška mě ale přemluvila, že prý ještě naposled, a že to musí stát za to. Ona to se mnou dycinky uměla.

Tak jsme šli naposledy do lesa, vyhlídli jme si takovýho přičmoudlýho, samo zlato. Skočil jsem na něj, ale on se otočil chytil mě za krk a probudil jsem se až na ÁRU.

Myslel jsem si , teď když jsem div nenatáhl brka, že mi dá Věruška už pokoj. Ale kdepak, sotva jsem se trochu oklepal, že prej potřebujem aspoň ještě sto tisíc, ať sebou hledím mrsknout. Teď jsem se ale doopravdy kousnul a řekl jsem jí na rovinu, že todle mi už stačilo a ať si chodí šaškovat do lesa sama. A co na to ona? Začala mě vydírat, že mě půjde udat a hodí všechno na mě. Jí že nic nedokážou.

Tak jsem se rozhodl, že se radši půjdu přiznat sám. A pěkně ji do toho namočím, ať z toho holka taky něco má..-Kabeš přerušil svou řeč a utřel si rukávem zpocené čelo. Poprvé v životě jsem k tomu člověku začal pociťovat něco jako sympatie.

-Prozraďte mi ještě jednu věc, pane Kabeš. Proč jste některé ubožáky oloupili a jiné jste nechali utíkat za panímámou i s plnou šrajtoflí?-pokoušel jsem se doplňit poslední dílek do mého puzzle.

-To bylo v rámci tréninku-vysvětloval Kabeš.-Ze začátku, než jsem získal takovou tu odvahu a fortel, jsem vždycky jenom skočil, podrápal, pak zpanikařil a zdrhnul. No ale časem už to šlo jako po másle..-

Kabeš domluvil povstal, a natáhl obě ruce před sebe. Nechápavě jsme na sebe zírali.

-Čekám, že mi nasadíte ty klepeta, a poučíte mě o mej právech-vysvětloval.

-Vidím, že nejsem sám, kdo se moc dívá na televizi-Pousmál jsem se. –Běžte klidně domů, pane Kabeš,sedněte si do fotelu a čekejte , až vám přijde soudní obsílka. A pozdravujte Věrušku,těším se, že se s ní taky brzo uvidím.-

Když za Kabešem zaklapla venkovní mříž, postavil jsem se k oknu a konečně si zapálil. Sledoval jsem namodralé obláčky kouře a přemýšlel. Jestli si ale myslíte, že o tom , co budu dělat dnes večer, tak jste na omylu. V této věci jsem měl jasno.

Měl jsem totiž schůzku s jednou výstřední knihovnicí.