Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 23.11.
Klement
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Temná bouře-probuzení z kolekce Temná bouře
Autor: Rafael (Občasný) - publikováno 28.2.2006 (19:13:56)
Pokračování>

                                              Úvod-Vzplanutí

Slunce odpočívalo za šedým oblakem, z něhož padal déšť. Nebyl hustý, a tak kapky stěží propadávaly přes hustou střechu smrků. Na cestě bylo přesto bláto a kaluže.

Vysoký kluk po ní někam spěchal. Šel, ale jeho krok byl možná rychlejší než by býval byl běh. Jeho pravá noha se na okamžik zasekla v blátě. Nohavice šedých kalhot byla rázem hnědá. On si ale jen něco naštvaně zamumlal a ze svého tempa nepolevil. Byl nápadný, což asi nechtěl, ale počasí ho drželo myšlenky, že v lese teď nikdo nebude.

Zastavil se, a preventivně se rozhlédl, mohl si být sebevíc jistý, že ho nikdo nevidí, ale stejně to musel udělat. Jeden nikdy neví, a mohlo by to zapříčinit mnoho problémů. Když se ujistil, že v okolí nikdo není, zmizel rychle z cesty.

„Ta mohyla. Kolikrát ji ještě minu. Jsem zdravý, nemám problémy, ale cítím, že jednou budou. Půjdu stejně jako dnes, pohledy jako vždy, ale další část úplně jiná. Může to být zítra, ale třeba taky za několik let. Já musím jenom cvičit a čekat, až to přijde. Jen okamžik, možná pár přesných ran...Proč se cítím, jako kdyby na mě někdo koukal. Stejně tak si to budu říkat i až se to stane, jenže pak na mě zezadu skočí. Nebo možná ještě něco horšího. Všechno stejné, ale tak jiné. Strach? Ne! Spíš touha, svírám pěst, nechci bojovat, ale toužím prověřit své schopnosti. Meč, má ruka může být silnější. Mám tu sílu, ale nejsem si jí jistý. Stejně jako poklidná hladina...ale když se voda dá do pohybu. Ještě se mám co učit, ještě hodně tý vody proteče, ale vlastně bude téct pořád...“

Došel na mýtinu, kde již bylo 5 žáků, kteří cvičili a mistr. Stáli v řadách a cvičili kryty age-uke. Pomalu, ale přesně, až pak se přidá rychlost a výsledkem je smrtící kombinace. Když přišel, uklonil se, ale nikdo si ho nevšímal. Vytáhl si nohavice a poklekl. Rozjímal a všechny myšlenky ho nenásilně a dobrovolně opustili. Myslel jen na cvičení, na správné provedení technik.

Pak mu konečně mistr pokynul, že se může přidat. Kopali stranou. Ještě nedokázal vykopnout o moc výš než nad pas, ale kopy na spodek jsou stejně použitelnější. Pomalu ale jistě stavěl z malých kamínků neprorazitelnou zeď, stávala se zase o něco vyšší, i když zatím nesahala ani po kotníky.

Nic nenapovídalo tomu, že by je někdo přeci jenom vyslídil. Věděl to mistr? Jestli ano, tak to nedával vůbec znát a nechal událostem volný tok. Měl svůj vlastní názor, který asi nebyl tak prudký jako jeho mladých žáků. Věděl, že jestli se něco změní, tak to nebude on, který stane v čele revoluce.

„Vy tam!“ zařval skřiplavý hlas. „Co to tam děláte?“

Mistr se stále tvářil, jako by o nich nevěděl. Podle svého nedělal nic zlého. Cvičili dál, ale ani jeden z žáků se nedokázal již plně soustředit na trénink, měly strach. I když mistr by jistě nedovolil, aby jim ublížili. Cvičili.

„Vypadněte!“ zaječel kdosi znovu. „Je to proti nařízení, ihned bych vám mohl setnout hlavy.“

Mistrovi oči sledovali chyby žáků. Čekal, co se bude dít. Netoužil po boji, chtěl svobodu. Byl větší a silnější člověk než oni, snad to ho nechávalo tak klidným. Hlas už se znovu neozval, snad zmoudřel nebo pochopil, že nemá cenu se tím zabývat. Cvičili dál.

Za mistrovými zády přicházely 2 postavy. Meče u pasu, na sobě kimona. V dětských očích vzplanul strach, a mistr se je snažil před ohněm zachránit. Mnozí ten tlak nevydrželi, až zůstal cvičit jen ten, který přišel pozdě. Hleděl mistrovi do očí, nebyl tam oheň, třpytily se jako vodní hladina, která zapudila oheň. Najednou necítil vůbec nic,nemyslel ani na své pohyby a dělal je nevědomě. Proti své vůli se uchýlil do úkrytu a jeho pěsti nedokázaly rozbít neprůhledné stěny.

 Malá černá tečka mu bušila na srdci, rostla. Byla to nenávist. Kdo miluje, ten zároveň nenávidí toho, kdo škodí jemu milovanému. Ač po vzoru velkých mistrů chtěl svou zhoubnou touhu ovládnout, věděl, že jednou bude bojovat. Chtěl začít už teď, ale nepřemohl ani stěny vězení. Možná by se stalo něco, co se stát nemá.

Pak světla zhasla, voda se rozlila a moře se lesklo v měsíčním jasu. Záře jež pomalu utichala, to byl mistr, plul za moře. Odváděli ho a on se nebránil. V obličeji byl klidný, ale ruka se mu svírala v pěst. Stále zůstával člověkem i s jeho špatnými vlastnostmi, ale dokázal s nimi bojovat, porazit je.

„A vy kluci, buďte rádi, že vás nevezmeme taky. Zapomeňte, co se stalo, jinak skončíte bez hlavy. To vám radím do života,“ řekl s ironií v hlase muž. Ten druhý vlastně ani nemluvil. A chlapci jen vyděšeně koukali.  

„No tak vypadněte,“ rozkřičel se na ně.

„Jdem,“ řekl pak někdo z dětí. Pomalu se otočily, ač v nich něco řvalo, ať to nedělají, rozum je zachránil.

Jenom jeden tam zůstal stát. Chladný výraz ve tváři, vlastně tu ani nestál, byl někde úplně jinde. Byl jako sopka těsně před erupcí. viděl lávu, jak se dere ven. Zatím klid, ale až to vybouchne...

Menší z mužů přišel k němu, Aimura ho neviděl, přestože stál před ním. „A ty si neslyšel!“ rozkřičel se na něj. V chlapcových očích pláli ohně a on je viděl, zalekl se. Potenciální nebezpečí ho na okamžik uhranulo a než stačil znovu něco říct, Aimura se otočil a rychle zmizel. Něco mu napovědělo, ať uteče než si muži stačí uvědomit jeho budoucí nebezpečnost. Ohně však už byly zažehnuty a uhasit je půjde jen stěží, nebudou se mu lesknout v očích, budou hořet uvnitř, ale o to silněji.

 

                                               1.Probuzení

„Tohle tak nemůžeme nechat,“ řekl jeden z kluků. „Něco podniknem.“

„Co bude s mistrem?“ strachovali se.

„Zabijou ho,“ řekl už chladně Aimura, který právě přišel. „Je pro ně nebezpečný.“

„A to budem dělat, že se nic nestalo?“

„Budem radši žít takhle?“ ptali se navzájem. „To není život, chcem svobodu. Moci cestovat a dělat spustu jiných věcí.“

Ještě dál diskutovali, ale jak šli domů, jejich hlavy chladli. Pomalu se vytrácela počáteční odvaha. Začínali přemýšlet, jestli není přece jen lepší žít dál v míru. Žádné války, nebezpečí. Jenom poklidný život.

Snad jen Smrt je nespokojena. Přijde teď zkrátka. Už tu nejsou hrdinové, není jich potřeba. Nejde prožít velké dobrodružství a to ani nenásilné. Svět je prý velký, ale nikdo ho nepozná. Hraničáři jsou dávno ve vězeních. Člověk žije jen ve své vesnici, tam kde se narodil určitě zemře. Vlastně ne. Někteří staří muži se vydávají do světa, ale kdo ví, kam dojdou.

Svět známe jenom z vyprávění a to už po takové době vypadá jako báchorky. Svobodný národy elfů, ztřeštění satyrové, zlomyslní skřítci...

Přišla noc, ale byla světlá, prozářená ohněm, nedalo se spát. Vyplížil se ven z domu. Bydleli na kraji města, hned za jejich barákem byl kopec a les, ale jenom kousek. Dál už nikdo neví, nejspíš tam bylo pusto, kdyby nějaký blázen chtěl utéct, aby byl líp vidět. Svět pro zdejší obyvatele končil dřevěnými hradbami.

Skrz smrky viděl světélko, to hlídka nahoře ve věži. Ale někudy se dá určitě projít, ne hlavní bránou, ale přes ten les, třeba vylézt na strom a zkusit hradbu přeskočit. Jenže když by se člověk přece jenom nezabil, nohy by si zlomil určitě. Ale půjde to, nějak jo.

Šel domů a tuhle noc přece jenom usnul, i když jen na chvilku. Potřeboval nabrat síly. Ještě než slunce vyšlo, byl zase na nohou. Z tmy se pomalu stávala mlha. Napěchovaný batoh si šel nejdřív schovat do lesa. Pak se ještě vrátil do města a nenápadně jim procházel až k domu jeho kamaráda.

Bydlel tam Timin. Nebyli nejlepšími kamarády, ale vážili si jeden druhého. Každý věděl, že ten druhý by se za něj postavil i proti přesile. Z kapsy vyndal dopis a položil ho na shody. Pak se podíval na dveře, na dveře na které už nikdy nebude klepat. Otočil se a už ho čekala jenom cesta pryč.

Jenom udělal pár kroků a uslyšel:„ššš!“ Šěl dál. „Hééj!“ ozvalo se tlumeně. „Skřítci tady nejsou!“ pomyslel si. „Aimuro,“ šeptal dál hlas. Otočil se. V okně byl Timin. „Co tady děláš?“ zeptal se, ale Aimura mu neodpověděl. „Taky jsem celou noc nespal,“ pokračoval. „Počkej na mě.“ Potom na okamžik zmizel, a když vykoukl, vylezl z okna a opatrně slezl dolů. Na zádech měl taky batoh. Dobře odhadl svého přítele.

„Věděl jsem, že půjdeš,“ řekl Timin. Aimura na něj podiveně koukl. „Ale myslel jsem, že půjdu sám, že tak budeme mít větší šanci.“

„Já jsem si zase myslel, že všichni jenom plácají do větru...ale jak vidím, tak ty ne. Když už, tak jsem čekal, že to budeš právě ty, kdo půjde. Ale máš nějakej nápad, jak se dostanem přes plalisády?“

„Podkopem se.“

„To bude trvat moc dlouho,“ ohradil se Aimura. „Já myslel, že bysme vylezli na nějakej stromu a nějak přeskočili na druhou stranu.“

„Víš, jaká to je vejška?“

„Třeba je na druhý straně taky les.“

„To asi ne, ale uvidíme, nějak ty hradby překonáme.“

 

Stanuli před nimi. Byli nejmíň desetkrát větší než oni. „Tak to asi neskočíme,“ řekl zklamaně Aimura.

„Podíváme se, jestli tady není nějakej strom, po kterym by se dalo dobře vylízt,“ nevzdával to Timin. Tak šli podé hradeb až došli k rozvětvenému dubu, který se opíral o dřevěnou stěnu.

„Lezu první,“ rozeběhl se k němu Aimura. „Počkej! Proč ty?“ vyrazil za ním Timin. „Kdo vylezl nejvejš ze všech?“ zeptal se Aimura. „Tak dobře no,“ souhlasil rázem Timin.

Aimura lezl rychle. Timin se zatím porozhlížel dole. A zdálo se, že na něco přišel. Palisáda je už hodně stará a klády jsou dole shnilé. Jenže nikde ne dost na to, aby se toho dalo využít. Zatímco jeho přítel šplhal výš a výš, on obcházel hradby, jestli přece jen někde není situace lepší. A nakonec to našel a kláda už byla od něčeho dost rozhryzaná, pořád ale dost pevná, aby ji vykopl. Napadlo ho, že jí zkusí vylomit nějakou větví. Podíval se nahoru nad sebe, Aimura se nebezpečně kýval na slabých větvích. Nevypadalo to, že by tudy šlo přelézt ohradu.

Chlapec nahoře však byl dost vysoko na to, aby viděl za hradby. A ten pohled prorazil jeho pevné srdce. Poprvé začal pochybovat. Kam jenom dohlédl, tam bylo mrtvo. Žádné nekonečné zelené lesy, jenom uschlé hnědé jehličí na stromech. Svět tam venku je zlý, jestli přece jen není lepší být chráněn hradbami před vnějšími nebezpečími. Každý koho zná je jen hloupý vesničan a on malý kluk, copak oni můžou vědět, co je pro ně dobré. Od toho tu Velcí jsou, aby rozhodovali za ostatní.

„Tudy to nepůjde,“ křikl dolů na svého kamaráda. „Ale tudy jo,“ odpověděl mu pln odhodlání Timin. „No tak lezeš dolů,“ otočil se na něj znovu po chvíli. Pak dál lomcoval větví zaklíněnou mezi prohnilými kládami. Až se mu zlomila, všimnul si Aimury, který za ním mlčky stál. „Pomůžeš mi,“ zeptal se ho. Kluk přikývl. Společně sehnali nový klacek a podařilo se jim vylomit kus kulánu z palisády. Vytáhli nože a zbytek odkutali tak, aby prolezli. První se na druhou stranu protáhl Timin.

„Už to chápu, proč si byl najednou tak zaražený,“ obrátil se na právě vylézajícího společníka. „Jenže takhle jednoduchý to nebude. Příroda zmírá, ale proč, když je tu mír? Bude v tom něco víc. Ale jak my vůbec můžeme vědět, že je mír, když jsme venku nebyli. Víme to jen z vyprávění a to všechno můžou být lži.“

„Však to brzy zjistíme,“ vzdychl Aimura. „Ať už jako hrdinové nebo jako duchové.“

„Jen jestli. Slyšel si o magii?“

„V pohádkách,“ řekl stroze kluk.

„Já myslím zlou magii, co když ji někteří velcí znají? Pak zajmou i naše duše a my už se to asi nikdy nedozvíme,“ obával se Timin.

„Hlavně musíme rychle pryč, abysme měli náskok, půjdou po nás.“

„Teď kudy?“ Zeptal se Aimura, když díru zahrabali.

„Já nevím, nikdy jsem tu nebyl,“ pokrčil rameny Timin. „Ale musíme dál od vesnice. Nepřítel prý sídli v Mrtvých horách, musíme se dostat někde na kopec odkud by snad mohli být vidět.“

Pak vyrazili do lesa. Na mrtvých stromech byla spousta pavučin. To mohlo znamenat, že už tu není nikdo, kdo by je protrhal, nebo je tu tolik pavouků a ti potřebují potravu-létavý hmyz. Ačkoliv byl les již mrtvý, byl hustý a větvičky jim drásaly obličej a ruce, pavučiny obalovaly obličej. Šli tímto nepříznivým terénem několik hodin, zdálo se jim, že už by mělo být poledne, ale ve skutečnosti slunce nebylo ani zdaleka tak vysoko. Bylo to tím, že vyrazili velmi časně ráno.

Nohám, ale nevadilo, že není poledne, potřebovaly si na chvíli odpočinout. Byli zrovna v hluboké rokli, kterou zřejmě zjara proudil tající sníh. Pod nohama jim praskala opuka. Usoudili, že tady je případní slídilové, jen tak nenajdou. Stejně ale nepředpokládali, že by už šli po jejich stopě, ani si neuvědomovali, že takoví stopaři se pohybují mnohem rychleji než oni. Měli s sebou zabalené jídlo z domu, a tak ho vytáhli a něco pojedli. Ani s ním moc šetřit nemuseli, protože stejně neměli hlad.

Nedávali při tom moc pozor. Až najednou Timin zaslechl ránu, jak něco spadlo na dno rokle. Aimura to sice neslyšel, ale ihned na kamarádovi poznal, co se děje. Nebylo kam se schovat, stromy žádný úkryt neposkytovaly a ani jinde nebyla žádná skovka. Nebyl čas, tak zapluly pod spadlý stromy, který ležel dole v rokli. Ani nedutali, ale cítili, jak někdo stojí nahoře a dívá se přes okraj rokle. Netrvalo to dlouho, ale Aimura by býval zůstal ležet pod stromem ještě aspoň hodinu. Timin neměl takovou trpělivost a za chvíli vykoukl, jestli už je nebezpečí pryč. Zdálo se, že ano, tak potichu vylezl až k okraji. Slyšel dupot, ale stejně mu to nedalo a podíval se. Byl tam obrovský kanec, který však mířil pryč. Určitě je v té rokli cítil, ale asi věděl, co pro něj znamenají. Lidé jsou jeho nepřítelem, ale v těchto nehostinných časích jsou zároveň jeho jedinou nadějí. Když budou lesy i nadále zmírat, zemře i on, protože nebude mít dost potravy.

Pak vylezl i Aimura a vydali se po druhé straně výš na kopec. Přes hustou clonu větví neviděli vůbec nic, natož nějaké hory v dálce. Zanedlouho ale dorazili na mýtinu. Posadili se do uschlé trávy na stráň, jejich pohled byl přitahován na jediné místo. Byly za ní další hory, ale ona stála v čele. Nebyla nejvyšší, byla oblá a elegantní. Byl to magnet, byla z ní cítit ta síla.

„Myslíš, že mistr je někde tam?“ zeptal se Aimura.

„Nevím,“ řekl stroze jeho přítel.

„Proč se nebránil?“ ptal se dál Aimura. „Porazil by je přece a nejen je.“

„Zvolil si jinou cestu. On ví, proč to udělal, my to asi nepochopíme.“

„Žije?“ chtěl podpořit svoji pohasínající naději Aimura.

„Myslím, že ne. Je nebezpečím,“ sfouknul její plamínek Timin.

„Proč tam teda jdeme?“

„Právě proto.“

Jak nenáviděli ten hustý les, jímž se dnes prodírali celý den, ale jak by za něj byli vděční o několik dnů později. Jak dlouho taková cesta může trvat. Týden tam i zpět. Zpět ani nepočítat. Jenže až se dostanou skoro k cíli, už nebudou chráněni pod smrkovým pláštěm. Možná je zabijou hned, jak udělají první krok ven z lesa. Třeba to tak má být a je to jenom začátek, rozpoutá se potom něco mnohem většího. Bude jim pak někdo vůbec vděčný? Smrt, ta jistě. Oni jsou tady ti zlí, rozvraceči míru. Ale zubožená příroda je jejich argumentem, že dělají dobrou věc.

Mrtvý kraj jim přitakával. Vítr ze všech sil tahal pryč.Nepřemýšleli nad tím, jak to chtějí udělat. Jen na sebe nechali dopadat ponurou atmosféru. Neviděli nesplnitelnost tohohle nápadu. Ani velká armáda by zdejší vojska možná neporazila. Měli to štěstí, že je to teď vůbec nenapadlo. Uvědomovali si, že jak odešli z mýtiny, zavřela se cesta jinam. Teď mohli utéct a zkusit najít svobodu jinde, jestli vůbec bylo kde, ale to oni nechtěli. Nemohli zavřít oči a umlčet srdce. Už i ten vítr to vzdal.

 

Padla noc, byli někde v rozsáhlých lesích, nevěděli, kolik zbývá. Nečekali žádné nebezpečí, pořád tak nějak přehlíželi slídili, kteří můžou jít po jejich stopě. Ti by teď určitě nespali. Jim se taky usínalo těžce, ale přece se to podařilo. Měsíc nesvítil, všude byla absolutní tma, neviděli si ani do tváří.

Rozednělo se rychle, rádi by spali mnohem dýl. Čekala je celodenní cesta stereotypním krajem. Od ničeho k ničemu, někde uprostřed. Mohli zatím jít rychle, a tak je k poledni už pořádně boleli nohy, což museli překousnout. Pak se však bolest pozvolna změnila v příjemné brnění, jakoby se vznášely. Ušli pěkný kus cesty, les se pomalu začínal rozestupovat, stromy byli dál od sebe a bylo vidět na šedé nebe.

Blížil se večer a oni najednou zahlédli kdesi prosvítat zelenou louku. Byla to uklidňující barva, ale poněkud křiklavá v těchhle končinách. Jako by to věstilo nebezpečí. Pomalu došli až skoro k ní a nevěřili svým očím. Na louce se pásli 2 krávy. Zdravá zelená tráva a krávy, tak to už vůbec nechápali. Čí byly? Divoké přeci ne. Někde poblíž musí určitě být nějaké příbytky, ale jak je to možné. Všechny města a vesnice jsou přeci obehnána hradbami a oni přes žádné neprošli.

Obešli louku lesem dokola, ale žádné domy neviděli. Komáři už pěkně štípali, nemělo cenu chodit dál. Kdo ví, kde už to jsou. Našli si nenápadné místo, odkud dobře na louku viděli a zalehli. Domluvili se, že budou na střídačku držet hlídky, což jim moc dlouho nevydrželo, protože hned první Timin usnul.

Najednou ho ve spánku přepadl chlad. Nezdál se mu žádný konkrétní sen, jen měl zvláštní pocit. Něco mu svíralo duši. Jakoby byl smutný, ale nic ho netrápilo. To samé se však dělo i Aimurovi. Cítil se taky zvláštně, něco ho vyžíralo a padl na něj strach. Upřeli zrak na slabě osvícenou paseku. Rozpoznali dvě siluety krav, nic zvláštního. Pak ale jakoby ten stín nabobtnal. Nad jednou z krav se někdo shýbal. Žádný hluk. Trvalo to asi půl minuty. Pak se stín zvednul. V tom Timin uviděl jeho obličej úplně zblízka. Zbystřil ho. Hubu měl ještě od krve, byl bledý, měl krátké černé vlasy a u krku vysoký límec. Aimura taky viděl, že na ně hledí, ale necítil uhranutí jeho pohledem. Tahal kamaráda za košili, ať utíká, ale on byl jako spící. Přemohl ho vlastní pud sebezáchovy, drápal se do kopce, cítil jak mu podkluzují nohy, které najednou nemají dost sil, aby mohli utéct. Proč si jenom myslel, že Timin taky utíká? Když odběhl kousek dál a schoval se za strom, cítil, jak se upírovy špičáky boří do Timinova jemného krku. Viděl, jak se nad ním upír sklání. Nemohl, ale vstát a běžet se podívat, jestli tomu tak doopravdy je, pokusit se kamaráda zachránit. Brečel, ale co to teď bylo platné, tohle možná platilo na rodiče doma ve vesnici. Bál se, to si měl uvědomit dřív, že nemá dostatek odvahy. Vždyť je to jeho kamarád. Ale nohy ho odmítají poslechnout ani on tam vlastně nechce jít, to srdce ho tam vleče. V chlapcových žilách přestávala proudit krev, cítil to. Musel se chytit za krk, jak ten pocit byl hnusný. Slzy ho pálily v obličeji, byla v nich bolest ze srdce.

Pak se doplazil na hranu kopečku, aby viděl, co se děje. Jenom tělo leželo na zemi, upír nikde. Hledá ho. Určitě ho taky hledá. Odplazil se zase zpátky. Zapomněl na přítele, utíkal pryč. Teď už to bylo jedno, Timin byl mrtvý. Běžel lesem, jeho nohy byly zase rychlé. Chtěl za mámou, zpátky do vesnice, za ochranné hradby. Nikdy neměl prolézat ven. Velcí vědí, proč to tak dělají. Chtějí nás chránit.

Nechal přítele nepohřbeného a svoje ideály pohozené vedle jeho těla. Běžel zase zpátky, ale cesta zpět už není. Uviděl svět a nedokázal to ustát. Chtěl jít proti celé armádě a nedokázal se postavit ani jednomu upírovi. Běžel dlouho rychle, až pak najednou se mu sami podlomily nohy a on zůstal ležet na zemi.

 

Najednou bylo všechno tak vzdálené a mlhavé, když se probral. Stalo se to vůbec? Znal vůbec nějakého Timina? Jak si může myslet že ne, byl to jeho přítel a teď je mrtvý. Nechal ho zabít, nepomohl mu. Vstal a šel, mířil zpátky k vesnici, ale jistě to nevěděl, v těchhle lesích byla špatná orientace. Pořád viděl ohýbajícího se upíra nad omámeným Timinem, jak mu nohy najednou ztěžkly, když utíkal a na strašný strach, který na něj padl. On je mrtvý. Najednou tu jde sám a vlastně neví kam. Nikde nikdo, mělo to tak být od začátku. Jenže ztratil společníka a to je vždy těžké. Jeho hlava vůbec nedokázala pochopit, že někdo jemu velmi blízký je mrtvý.

Svět byl najednou tak prázdný. Už neměl nikoho, všichni, které snad měl rád, byli zavřeni ve vesnici, kam už nemohl. Ztratil cíl cesty a snažil se najít další. Ještě jednou se otočil na sever, čelem k hoře, ucítil její energii, jak mu dopadla na čelo. Kde by teď asi byli? Proč tam ale nejde sám? Ne ještě ne, nejdřív si opatří zbraně, nejlépe nějakou katanu, a  pak se vrátí.   

Jeho hlava se teď zabírala myšlenkou pomsty a velkého vítězství ve jménu padlého přítele. To nepřítel přece může za jeho smrt, i když ji přímo nezpůsobil. To on je donutil jít samotné lesem. Takoví kluci si mají na válku jenom hrát v lese za domem a ne jí sami rozpoutat. Smrt by z takového člověka měla radost, toužil po krvi, stejně jako upíři, chtěl jí dát mnoho mrtvých. Ona mu ale nikdy nevrátí kamaráda, maximálně ho za ním dovede.

Asi do něj píchnul strážný anděl, protože nedával vůbec pozor a najednou uslyšel slabé kroky. V jeho hlavě se rozplynuly černé mraky a on utíkal pryč. Kdyby se schoval, určitě by ho našli. Jenže takhle ho zase doženou, jestli anděl znovu nezasáhne. Stopaři mají velmi citlivé smysly, a tak ho museli slyšet. Vědí taky, jak takový vyplašený kluk bude jednat, a tak pro ně nebude problém chytit ho. Bylo jich tady na to dost. Aimura si za běhu stačil všímat, jak se nenápadně zvedají z trávy a stahují kolem něj smyčku. Jestli budou dokola, tak to znamená, že si jich všiml na poslední chvíli, to si ale nemyslel. Takže ještě měl naději, že bude rychlejší než oni a proklouzne jim. Ale jak dlouho vydrží tohle tempo? Srdce už teď nestíhalo. Byl už dost daleko, a jestli po něm pořád šli, tak nemělo cenu dál utíkat, uhnali by ho. Tak si zalezl do šípkového keře, nebyli na něm listy, ale byl dost hustý, aby ho dostatečně skryl. Kůži měl rozdrásanou do krve a nepředpokládal, že by se stopaři namáhali prolézat keřem. Malý kluk se přece bojí bolesti. Psi neslyšel, ti by ho snad mohli odhalit. Dech se mu pomalu ustálil. Ležel tady už docela dlouho, ale oni ještě neprošli. Slyšel je, nesnažili se být nenápadní. Celé tělo už mu dřevěnělo, ale nemohl se moc hýbat. Brněli ho ruce i nohy, ale pud sebezáchovy ho donutil to překonat.

Shnilé listí tichounce křupalo pod botami slídilů. Najednou jednoho zahlédl. Sedl si kousek od něj za strom a projížděl kraj očima, jako kdyby vytušil chlapcovu lest. Ani se nehnul, ale jeho srdce mlátilo do země, muselo to být slyšet hodně daleko. Nemohl ani vydechnout, skoro se dusil. Pak zahlédl dalšího, blížil se ke keři. Klekl si před něj a rozhlížel se. Aimura měl oči zalité slazami, a tak neviděl ostře. Zahlédl oči toho muže. Leskly se, koukal přímo na něj. On ho viděl, ale proč nic nedělá. Není si jistý, čeká, až to kluk nevydrží a vyběhne z keře. Pořád tam čumí. Určitě se směje, baví se pohledem na strachem podělanýho kluka. Přece pro něj nepoleze do keře, on vyleze sám. Jenže Aimura nebyl hloupé malé dítě, dokázal si to uvědomit. Teď už neuteče. Jediná jeho šance, je vydržet. Třeba o něm neví. Ale on tam pořád klečí. Něco mává na toho druhýho a ten k němu běží. Sedá si, on mu ukazuje do keře. Sakra! Koukají tam oba. Chlapec zavřel oči, aby ho neprozradily lesknoucí se slzy. Ty poslední chvilky života jsou nekonečné. Jak rád by otevřel oči. Jenom čeká až ho mohutná ruka popadne a vyvlíkne ven. Keř se pohl! Už jdou.

Jaká je smrt, jak to bude bolet, kdy bolest přestane, co bude potom,...? Slyší kroky, to už jde smrt. Ale není šťastná, jedna z mála obětí, ale mělo jich být mnohem víc. Kroky ale pořád slábly, ona odcházela. Pak mu otevřela oči, její dotek byl studený, ale příjemný. Nikde nikdo. Byly pryč! „Au!“ sykl tiše kluk. „Moje ruka.“

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
ztratila (Občasný) - 28.2.2006 > Jsi hodně nevypsanej. Pokud se chceš zlepšit, doporučuju hodně psát a ještě víc číst. Kostrbaté, krkolomé, často až nesrozumitelné věty ( než by býval byl běh-Byl nápadný, což asi nechtěl, ale počasí ho drželo myšlenky, že v lese teď nikdo nebude. ) Musíš ovládnout jazyk, najít svůj vlastní – to se ti v tuhle chvíli nedaří. Plus samozřejmě pravopis, ale ten ti, až mi vyjde čas, opravím.
Pomůže to i textu – příběhu – ději, v tuhle chvíli na mě příliš šustí papírem, je neživotný. .

<reagovat 
Bell (Občasný) - 1.3.2006 >

Souhlasím se Ztratilou, gramatiku ti opravovat nebudu - hledej  - jen snad ... číslice by se v textu - pokud se nejedná o letopočet neměly používat - takže dvě krávy a pod. - obraty jako prudký názor - to je dost divné, nemyslíš ? Po úvodu jsem spíš čekala příběh ze školy samurajů a on tam nakonec byl upír . A co se stalo s mistrem ? Konci jsem nerozuměla, ale to nemusí být nutně tvá chyba. Na druhou stranu jsou tam moc hezké věty a myšlenky. Mohly by z toho být dvě samostatné povídky.

 

Takže sečteno podtrženo - přečíst, přepsat - odložit na týden a znova. Přečti si to nahlas, musí ti to samotnému znít. Nebo to vnuť kamarádum k posouzení.

- oči sledovali, měli strach (chlapci) atd... to máš jako bonus

 

Zarovna do bloku a udělat odstavce.

 

A nedej se odradit.


<reagovat 
Rafael (Občasný) - 4.3.2006 > Ztratila: Zkusím si to po sobě přečíst a uvidím, jestli něco opravím, aby to trochu ožilo

Bell: Díky, jsem rád, že si tam našla i nějaký hezký věty a myšlenky. Příběh je ze "školy samurajů" tak napůl. Je to z japonska, ale jsou tam i jiný bytosti od nás z Evropy( proto ten upír)
A konec tam vlastně ani pořádně není, protože tohle vše je teprv začátek...takže až tuhle první část vyladím, pustím se do 2.kapitoly
Jo a to zarovnání do bloku, to nevím, jak myslíš. Odstavce tam snad jsou ne?

DondedoG: Oni tam tu mojí povídku asi nepochopili :(



<reagovat 
Rafael (Občasný) - 25.2.2006 > Kritika už mě jednou rozcupovala, přiznám se, že jsem to tenkrát nečekal a ranilo to mé literární seběvědomí. Teď už s tvrdou kritikou počítám, ale snad mě posune někam dál ( na černým lordoj jsem tehdy skončil v megashitech :(
<reagovat 
 celej on (Občasný) - 28.2.2006 > Rafael> S černého lorda si nic nedělaj...jaksi tam úplně neví co chtějí...(a jejich porotě bych se taky mohl rozepsat...
Až budu mít chvíli přečtu si to...
<reagovat 
 Bílý Tesák (Občasný) - 28.2.2006 > Rafael> copato je, černý lordoj ?
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 4.3.2006 > Dog.White> www.cernylord.wz.cz to je nebo možná byl, pač už mi dávno nejde spustit docela vyhlášenej literární server se zaměřením na fantasy a horor
<reagovat 
Bell (Občasný) - 4.3.2006 >

Víš nejlepší je podívat se do nějaké povídkové knížky jak jsou odsazené odstavce a zarovnání do bloku - text vypadá úhledněji.

Jinak zlom vaz a piš. (Ne tedy mě, ale pokračování.)


<reagovat 
celej on (Občasný) - 5.3.2006 > Ahoj, přečetl jsem to jak jsem slíbil. A bylo to celkem těžké.
Máš tam fakt plno podivností...
Celé bych to schrnul do těchto bodů:
1) špatné vyjadřování (vím, že ty v tom máš jasno...máš příběh v hlavě al věř, že čtenář ne. Musíš mu vysvětlovat tak aby opravdu chápal)
př.:"Půjdu stejně jako dnes, pohledy jako vždy, ale další část úplně jiná." "hned za jejich barákem byl kopec a les, ale jenom kousek."
2) protiřečení a nesmyslnosti
př.:"jen hloupý vesničan a on malý kluk, copak oni můžou vědět, co je pro ně dobré. Od toho tu Velcí jsou, aby rozhodovali za ostatní."
"Nohám, ale nevadilo, že není poledne, potřebovaly si na chvíli odpočinout"
Jinak ještě pár věciček. Celé mi to příjde jako děsný guláš (neber to zle - na začátku to tak klidně může být) ale elfové a katany a ten začátek se cvičením najednou palisády, upíři, hraničáři, stopaři...nechýtám se. A ten gulášek máš i v stylizaci. Chvíli píšeš uhledně spisovně (příbytek) a pak dáš výraz typu Huba.
Pár tipů:
-Zapracoval bych na tom, jak řadit slova...někdy ti hapruje slovosled...
-je dobré eliminovat ukazovací zájmena v textu na minimum (ty, to, tohle...)
- nedělal bych dlouhatánské souvětí, kde se ztrácí jejich informační hodnota

Hele ale pokud chceš psát tak tohle je všechno otázka času...dostaneš to pod kůži a už budeš uvažovat a textu tak aby se dal napsat a dokážeš myšlenky zpracovat do psané formy...stačí jen chtít a dřit.
Jo a připsovat a upravovat je taky součástí řemesla...
<reagovat 
Seregil (Občasný) - 18.2.2007 >

No přelouskal jsem to... nejni to špatný... chtělo by to ucelit spisovný jazyk ve vyprávění (v přímé řeči to nutný není)... vychytat pár hrubek, který občas bijou do oka...

Můj celkový dojem .... hm... místy jsem ztrácel nit příběhu... ale nečekej, že ti tu napíšu konkrétní místa... docela jsem to zhltl a to pokračování (který jsem mimochodem četl předtím) je o fous lepší...

Co dodat... budu asi opakovat názory předešlých... víc číst a psát, to je to, co ti může pomoct.... Vidím to jako docela nadějný příběh... takže jen tak dál...


Body: 3
<reagovat 
 Rafael (Občasný) - 18.2.2007 > Seregil> na jazyku se snažím pracovat...já si nepotrpim na spisovnost, ale zároveň jí tam místama asi cpu :/
<reagovat 
 Seregil (Občasný) - 18.2.2007 > Rafael> Já jsem tím spíš myslel odlišit vypravěče a postavy... dá se to celý postavit i na tom, že vypravěč taky mluví nespisovně... ale to se dá dost těžko uhrát, abych tak řekl...
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
(1) 2 3 4
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter