1

          Sára otevřela oči. Sluníčko už prosvítalo skrz staré hustě háčkované záclony po babičce.

Až na pár paprsků slunce na pruhované peřině bylo v pokoji šero.Sára tiše pozorovala prach elegantně poletující ve slunečním světle.

Po chvíli si protřela přemírou spánku oteklé oči,  sedla si na postel a opatrně se holými palci dotkla studené podlahy. Nevrle zabručela, ohnula se a s namáhavým funěním si natáhla sešlapané bačkory. Následovalo pár okamžiků nepřítomného hledění do prázdna, snad aby oddálila nesnesitelné nedělní vstávání.

            Sára nesnášela neděle. Dny které jsou moc krátké na to, aby člověk něco plánoval, a moc dlouhé, aby je prospal.

            Za vrzavého zvuku pružin v posteli se zvedla a se šouravým zvukem bačkor se plížila do kuchyně. Měla ten pomalý rytmus pantoflí ráda. Připomínal bluesové  šumění paliček do bubnu.Ten zvuk znamenal že není žádný spěch.

            Do litinové konvice nalila vodu, zapálila sirkou vařič a postavila na čaj. Usadila se na židli a s rukama v klíně přemýšlela o snu, který se jí zdál. Po chvíli zostřila pohled který do té doby směřoval do prázdna.

Upřeně pozorovala kytičky na vybledlé růžové košili.“Kde se tu jen vzal ten flek?“Začala ostřížím pohledem prohledávat okolí. “Šmarjá jsem to ale čuně!!“ Kárala sama sebe když zjistila, že židle na které sedí je z nepochopitelného důvodu upatlaná marmeládou. Ale jak to? Vždyť marmeládu nejedla. Ani jí nemá ráda! Navíc drží dietu -jednu z mnoha  a nejspíš zase naprosto zbytečně.

 Z hlubokého přemýšlení ji vytrhla až pískající konvice. Se zadumaným výrazem vařící vodu odstavila a šla ke dřezu pro hadr aby židli otřela. Naklonila se nad dřez a ztuhla v úžasu.Na zemi ležela vyjedená  sklenička jahodové marmelády od tety Amálky. Kdo to mohl sníst? Zaprvé pamatovala ještě strejdu Oldříka, který je už pár let po smrti a za druhé ji teta Amálka tenkrát osolila místo osladila bylať už v pokročilém věku a nepřečetla jmenovky na dózách. Sára jí vlastně schovávala jen jako relikvii. Marmeládu s nanejvýš kuriózním letopočtem výroby.

            Sára seděla tiše za stolem srkala přeslazený černý čaj a ukusovala silně namazaný rohlík. Drobečky padaly na stůl tiše jako sněhové vločky a pár z nich ,které ztroskotaly v čajovém hrnku, pomalu ale nezvratně klesaly ke dnu.

            Po zasněné snídani vstala,  posbírala prsty drobečky ze stolu, dopila poslední lok zakaleného čaje a sfoukla ze stolu svůj dlouhý zrzavý vlas. Po cestě odložila na kuchyňskou linku dopitý hrnek a lenivým krokem mizela v koupelně.   Tady své po pás dlouhé husté vlasy svázala do ledabylého copu, v zrcadle si zachmuřeně olízla prasklý koutek od křupavého rohlíku  a otočila kohoutkem horké vody, aby  napustila  vanu.

            Voda začala bouřlivě řinčet ze zrezivělého kohoutku. Sára si svlékla flanelovou košili a pozorovala v zrcadle odraz své porcelánové pokožky. Barokní mistři by její postavu možná obdivovali. Smířeně si povzdechla a zkontrolovala ukazováčkem teplotu vody ve vaně. Napjala špičku levé nohy , pomalu vklouzla pod hromadu voňavých bublinek a v naprostém tichu poslouchala jejich něžné praskání.

            Z relaxace ji vyrušilo až mlaskavé cupitání ve vedlejší místnosti. Zaposlouchala se, ale cupitání ustalo. Vyložila si je tedy jako kapající kohoutek, podívala se na své vodou zvrásněné ruce a rozhodla se,že je na čase vylézt  z vany. Jakmile se ale zvedla, cupot se  ozval znovu a zdál se být mnohem rychlejším. Snažila se zaposlouchat,  ale přes vodu, kterou rozbouřila nenadálým pohybem, to bylo zbytečné. Ještě chvíli postávala, čekajíc, až se voda uklidní. Nezaslechla ale nic. Až v momentě kdy si všimla že jí na  těle vyskákala husí kůže vytáhla špunt a natáhla se pro ručník . Celá se do něj zabalila a bosá, protože si zase zapomněla vzít pantofle, doběhla na koberec v ložnici. Tam si oblékla sněhově bílé spodní prádlo(takové prostě milovala) těsné džínsy a od babičky pletený huňatý svetr. V kuchyni vytáhla ze skříňky pod dřezem hadr, aby vytřela spoušť kterou tu mokrýma, bosýma nohama napáchala. Postupovala systematicky od jedné loužičce ke druhé. Po chvilce si ale všimla něčeho zvláštního.. kolem jejích velkých mokrých stop je spousta  maličkých.“ Jako by tu něco pobíhalo. Nebo jsou to jen kapky?Ale z čeho?“ Zprudka se otočila a do obličeje ji uhodil její mokrý cop. „Sáro ty už blázníš“ zasmála se sama sobě a vytřela celou kuchyň.

            Podlaha se blýskala jako naleštěné zámecké parkety a Sára už seděla ve stařičkém potrhaném ušáku a listovala v knize. Z hrnečku na stole stoupala horká pára a pokojem se linula vůně ovocného čaje. Když konečně našla místo kde včera skončila, napila se čaje, uvelebila se a začala číst. Byla jen pár stránek od začátku a právě v tom místě kde člověk je (a nebo není) bezhlavě vtažen do děje. Kniha Sáru strhla a viditelně jí hltala očima. Takže si ani nevšimla, že ji zpoza rohu dveří do kuchyně zaujatě sledují dvě malá černá očka.

2

Velké kyvadlové hodiny v rohu místnosti odbily poledne. Sára dočetla poslední odstavec kapitoly, zvedla se a cestou do kuchyně si prozpěvovala: “Dneska budou nůdle s máákem, to si holka pochutnáš.“  Ze skříňky vytáhla zděděný mlýnek, nasypala do něj mák a za veselého pobrukování pomalu otáčela vrzající kličkou. Slisovaný mák pomalu lezl z mlýnku a padal do malé plastové misky. Bylo vidět, že jídlo jí dokáže zvednout náladu do nebeských výšin. Její vlastní popěvek jí natolik nadchl že začala halasně a s jasně slyšitelným falsem prozpěvovat národní písně a současně přitom předvádět křečovité taneční kreace napodobující český folklór. Až rány v podlaze  zastavily její bezbřehé nadšení. „Nemá holt hudební vkus“ Pomyslela si Sára o nevrlém sousedovi, který bydlel o patro níž.

Ještě párkrát otočila kličkou mlýnku a do malého hrnce s omláceným smaltem natočila vodu, aby si uvařila nudle. Jakmile otočila kohoutkem uslyšela zase ten ťapavý zvuk. Vypnula vodu a naslouchala.. Jako by to bylo za nábytkem. Nahnula se pod dřez jestli nezahlédne myšího nájemníka nebo snad pod dřez nezatéká voda. Nic kromě malých chomáčků prachu  ale neviděla. „Teda mohla sem pod tou skříňkou ráno vytřít“ zabrumlala si pro sebe.

            Sára si v poklidu a s veselým broukáním uvařila oběd, po kterém se vrátila k rozečtené knize. Opět se pohodlně usadila do křesla, opřela si hlavu a snažila se zaostřit malá písmenka. Ta se ale stávala čím dál tím rozmazanější až na ně padla černočerná tma. Z ušáku se ozývalo jen tiché oddychování .

            Když otevřela oči venku už byl večer. Zmateně zírala do tmy a snažila se utřídit si souvislosti. Kolik je hodin? Co je za den?Zvedla se a šátravým máváním rukou  postupovala vpřed, aby našla vypínač. Rozžhnula světlo v obývacím pokoji a najednou se za jejími zády ozval žíznivý chrapot. Zoufale sípáni vyschlého hrdla. Krve by se v ní nedořezal. Stála nehnutě a představovala si nejobludnější masožravé stvůry které se jí, skryty tajemnou tmou, proplížily do bytu. Teď. Teď právě nastala její poslední minuta. Ted se musí se vším rozloučit,  protože to vše co vidí za pár minut nadobro opustí. Strnule stála a čekala na chvíli kdy jí před očima proběhne celý její život. Promítání se ale nekonalo. Asi jí v tom bránil strach.

            Sára se začala smiřovat s tím že dnes nezemře a napadlo ji, že alespoň ušetří za výlohy spojené s odklizením jejího, bestií  rozervaného těla bude mít ještě čas naspořit si na služby

AGTC Bank.

Pomalu, aby snad nerozběsnila rozlícenou stvůru, otočila hlavu přes rameno.V příšeří kuchyně ale nebylo ani krví podlitých očí,  ani hladové  slintající tlamy. Nic co by praštilo do očí a šel z toho strach. Sára se zamyslela a podívala se za dveře.

„Kegnom!“ špitla překvapeně a shýbla se pro vláčnou bledou, žízní zmírající postavičku.