Zdeněk seděl smutně na obyčejné plastové
židli vedle nemocniční postele, v níž spala mladá
žena. Její krátké, žluté vlasy dávno
nebyly upraveny s láskou a péčí, byť to byla
činnost, kterou dřív prováděla tak ráda.
Přístroje za ženinou hlavou o sobě dávaly vědět
různorodými, sice ne hlasitými, ale o to
naléhavějšími a nepříjemnějšími
tóny. Drobnou a hezkou tvář nehezky rozdělovala tenká
bílá plastová hadička, která sloužila k
doplnění kyslíku při jejích stále
častějších dechových obtížích.
Byl rád že spí, byl rád, protože si
myslel, že načerpá alespoň trošičku energie, aby si o
trošku prodloužila téměř prohraný
zápas.
"Panebože, proč tu vlastně sedím a na
co čekám!" napadlo ho při pohledu na ni.
A pocítil
prudké nutkání vzít ji za ruku. Na
chviličku uchopit tu vybledlou a nezdravě vypadající
ruku, chladnou a modrými žilkami jako pavučina síťovanou,
a zahřát jí ve své dlani. Potom ho ale
napadlo, že by to nebylo dobré. Mohl by ji vzbudit a to si
nepřál.
"Jak dlouho se to dá vlastně
vydržet?" říkal si a zdálo se mu, že to křičí,
jak moc ho ta slova zasahovala na citlivá místa.
"Kde
vlastně začíná a končí láska"?
O několik pokojů dál, v té samé nemocnici
bylo poněkud veseleji. Jiná žena, Karla, sdělovala nadšeně
svému muži, Romanovi: "Konečně pro mě našli
dárce."
Alespoň jí to primář při
vizitě říkal a primář přece lhát nesmí.
Nebo že by přece?
"Dřeň se shoduje docela přesně ve všech
sedmnácti zjišťovaných znacích a to je
velmi vzácné. K poměrně jistému výsledku
by jich snad mělo stačit i deset."
Byla nadšená
a Roman samozřejmě také. Představoval si hned, jak konečně
Karlu přiveze domů a jak konečně začnou znovu žít. Obyčejně,
rodinně. Sám už ani neznal vlastní děti, protože díky
každodennímu kolotoči práce, z práce rovnou do
nemocnice a pozdě domů, bydleli celý poslední půlrok
u jeho rodičů. Jezdil se na ně dívat o víkendu, tak
jako jiní lidé chodívají do ZOO. Karla
je vlastně neviděla ani jednou za celý ten proklatý
půlrok, co se všechno tolik zhoršilo. A půlrok v
životě dětí je strašně moc.
Dnes se konečně
cítil po té strašně dlouhé době docela
šťastný. Tak, prostě a obyčejně.
"Mohl bych
si skočit někam na skleničku," napadlo ho, ale nahlas neřekl
nic. Karlu moc bolelo, kdykoliv si zašel někam do hospody.
Renata se začínala pomalu probouzet a nebyl to vůbec
pěkný pohled. Přímo z ní čišelo, jak
moc ji musí bolet každý pohyb. Chviličku bojoval s
pokušením zavolat sestru, aby jí dala něco pro
uklidnění. Už už natahoval ruku ke zvonku, když si uvědomil,
jak kategoricky to odmítala.
"Dokud mě tělo bolí,
vím, že žiju. Nechci svoje poslední chvíle na
světě prožít v rauši, jako feťák."
Moc
tomu sice nerozuměl, ale respektoval to. Sice velmi nerad, když
viděl nenalíčenou tvář zkřivenou bolestí.
"Co
tu zase děláš?!" spíš zašeptala
její ústa, ale i přes ten tichý hlas byla
slyšet zřetelná naléhavost s jakou slova
pronášela.
"Jako by nestačilo, když se trápí
jenom jeden."
Pokusil se ji vzít za ruku,
přesněji za pahýl potažený průsvitnou zarůžovělou
hmotou a přitom si vzpomněl jak moc po ní dřív
toužil, jak strašně rád se jí vždycky dotýkal.
Její kůže bývala sametově hebká a jemná.
Vždycky se opalovala trošku do červena a vždycky jí
ta barva strašně slušela. Vzpomínal, jak ho
vzrušoval kontrast té červené kůže s
bělostnou, neposkvrněnou, na místech, kde její prsa
před všetečnými paprsky sluníčka vždycky
chránila podprsenka opalovaček. Představoval si také
hladká a pevná stehna spojená lesíkem
tmavých chloupků a orámovaná stejnou bělostnou
kůží. Co z toho zbylo dneska? Dvě tyčky, potažené
slabou zvrásněnou kůží s rozšířenými
póry. Chtělo se mu zvracet. Přesto se překonal a hladil
něžně její ruku. Naštěstí nemohla vidět, co se
odehrávalo v jeho mysli.
x x x
V Bistru
bylo nakouřeno a živo. Kdyby to nebylo tak blízko nemocnice,
kdyby se nepotřeboval tak rychle opít, nikdy by do takového
"pajzlu" nezašel. Ale i přes hluk bylo uvnitř
příjemně teplo, pravý ráj proti venkovnímu
prosincovému počasí. Objevil jenom jedno místo
přímo u baru.
Sedl si na stoličku a rychle objednal jeden
Absinth. Po tom to půjde hladce a rychle. Muž vedle něj byl
rozjařen, jako by snad slavil narozeniny.
"Kolik ti je, že
tak řádíš?" přešel hned do tykání
a po startovacím panáku mu to ani nepřišlo
divné. Muž se na něj podíval skoro vyděšeně.
"Promiň,
myslel jsem, že slavíš narozeniny. Promiň. A jen tak
mimochodem, já jsem Zdeněk."
"Aha promiň.
Jmenuji se Roman a vlastně svým způsobem narozeniny slavím,
i když ne svoje. Spíš své ženy. Ona je vedle v
nemocnici, má akutní leukémii a dneska mi
řekla, že se konečně našel vhodný dárce, takže
se mi vlastně brzy narodí. Můžu tě na něco pozvat?
Zděňkovi
se chtělo jediné, a to vymrštit svou pěst doprostřed
Romanova obličeje. Jako by nestačilo, co všechno prožíval
až doteď, každý pitomý den. Jako by toho nebylo málo.
Naštěstí ho ještě Absinth natolik neovládnul,
aby se choval impulzivně. Jenom suše poznamenal.
"Hm,
nojo, moje je tam taky. Jenomže tolik štěstí zatím
neměla. Jmenuje se Renata a když se nestane zázrak, tak bude
brzy konec. A já na zázraky nevěřím."
Ani
nevěděl proč, ale sáhl do náprsní kapsy,
vyndal peněženku a z ní ohmatanou fotku. Asi chtěl tomu muži
ukázat, jak strašně moc ho zranil.
"To je
ona. Takhle vypadala, ještě před sedmi a osmi měsíci.
Krásná, viď? A dneska? Kdybych nevěděl že je to ona,
ani bych tomu nevěřil. Jednou, až sestry zastelou do postele místo
ní hadrovou panenku s bílým, nenamalovaným,
porcelánovým obličejem, ani si toho nevšimnu."
Hodil
do sebe rychle dalšího panáka, zaplatil a
utekl pryč. Nebyl dost silný na to, aby mohl vidět něčí
štěstí.
"To je ale nespravedlnost. Proč není
bůh, když už v něj celé generace věří. Jak si může
dovolit neexistovat. Jak může dopustit zrovna tohle a teď."
Naproti Zdeňkova bytu byla hospoda. Taková ta panelová
prosklená knajpa, jaké byly na všech
sídlištích úplně stejné a lišily
se jenom personálem. Neosobní a chladné.
Stejně tam ale vletěl doufaje, že nenarazí na dalšího
šťastného blázna.
Lil do sebe Absinth
za Absinthem a těšil se jak ho rychle zlomí a jak
dokáže z hlavy dostat všechny myšlenky, tedy i
ty nepříjemně depresívní. Kdo to může vydržet.
Když jí tu nemoc zjistili, měli dva měsíce po
svatební cestě. Minulý týden to byl rok, co se
vzali.
"Kdyby mi po ní něco zůstalo, třeba dítě,
ale nestihli jsme vlastně nic."
Dlouho se mu zdálo,
že se ani nemůže opít, že padne dřív mrtev, než
opilý. Mozek dál sadisticky udržoval jasné a
komplikovaně temné myšlenky. Naopak. Fantazie
rozprostřela svá obrovská křídla a tak všechno
dostávalo výrazně realističtější
podobu. Byl na dně, úplně na dně a to ještě dlouho
před tím, než po 70-ti procentním alkoholu přestal
vnímat.
Vzbudil se doma. Nedovedl si představit,
jak se do postele dostal, ale byl doma. Bylo mu špatně a
postel by pozvracená jako by tudy prošel celý
dav zvracejících. Bylo mu špatně, ale vstát
musel.
Zkrvavená tvář v zrcadle mu přece nemohla
patřit. Natržené obočí, rozseknutá a opuchlá
brada a v pravé líci brázda hluboká, že
by se do ní daly vsadit brambory.
"Tak to budu u
primáře za fešáka," řekl si nahlas a
kupodivu mu to trošku zlepšilo náladu.
"Nemluvte mi tu o spravedlnosti. Já umím vše
a musíte mi věřit, že dělám vše, co dokáže
současná medicína. Prostě pro vaši paní
není zatím vhodný dárce. Zkusili jsme
vás i celé příbuzenstvo. Selhalo to. Jsme v
celosvětovém registru, takže jak se někdo objeví,
máme to z první ruky. Nedá se dělat nic jiného
než čekat."
"A co si myslíte. Ta druhá,
zaslouží si to vůbec? Říkal jste že má dvě
děti. Svůj účel na světě potažmo už splnila...."
vylétlo z něj, aniž by kdy chtěl podobná slova
formulovat. Možná sám pro sebe, ale nikdy ne tady a
do uší lékaře. Taky se na něj primář
zděšeně podíval. Jenomže musel vidět vyčerpanost
vepsanou do Zdeňkovy tváře a tak se rozhodl nic morálně
nehodnotit. Těch předešlých několik měsíců by
snížilo příčetnost i mnohem silnější
osobnosti.
"Měl byste teď asi jít domů a odpočinout
si. Myslím nejkratší cestou domů a zalézt
do postele," řekl na to suše.
"Parchant, určitě
naráží na moje odřeniny. Jako bych byl nějakej
notorik bez vůle. Jako bych se propíjel k deliriu,"
blesklo mu myslí a nebyl s to si přiznat, že poslední
dobou se k tomu opravdu přiblížil o míle.
x x
x
Zase spala (marně si snažil vzpomenout, kdy když
přišel dovnitř tak ne).
"Neboj miláčku, už
jsem to všechno vymyslel a vyřešil. Všecičko,
všechno. Nemusíš se bát. Potom, že se
mi maturita z chemie nebude hodit. Bude se ti to líbit,
uvidíš, jenom prosímtě vydrž do Vánoc."
Mluvil
úplně klidně. Tiše ale zaujatě šeptal, jako by
se modlil
x x x
Mám hroznej strach, ale
zároveň se moc těším. Primář sice
říkal, že operace je pro mě velký riziko. Proto
počkají do ledna a zatím se mi pokusí v rámci
možností posílit organismus. Těším se
moc až vyjedeme s dětmi na výlet," zasnila se
Karla.
"Až budeme moci vyjet na výlet, tak bude
konec února. To ještě mrzne až praští,
většinou a příroda je šedivá a
nezajímavá."
Vrátil jí tvrdě na
zem Roman, aniž si to uvědomil.
x x x
"Miláčku,
Renko, je štědrý, den, tak šťastné a
veselé."
Rozplakala se. Nemohla pochopit, jak se
může tak poťouchle usmívat. Vypadalo to, jako by byl se vším
vyrovnán, smířen.
"On se snad smířil s
mojí smrtí. On si snad našel jinou, jinak to
není možné!"
Dlouze jí políbil
na ústa, tak, jak to za celou dobu neudělal. Muselo mu
přeskočit.
"Jak můžu mít šťastné a
veselé Vánoce. Podívej se."
Zalykala
se.
"Neboj, za chvilku bude už všechno v pořádku.
Je to dárek, pro tebe. Už se nemusíš ničeho
bát."
Karla mluvila s Romanem o dětech.
Bylo jí líto, že ani na Štědrý den je
nepouští do nemocnice. Ale jinak byli oba plni
naděje, krásné čisté naděje, tak jako už
dlouho ne. Po dlouhé době plánovali společnou
budoucnost delší než týden.
"Bože,
jestli opravdu existuješ, neodpouštěj, ale pochop.
Zoufalost, beznaděj, strach i vztek. Věř mi, nebyla to závist,
co mě dohnalo až sem. Romane ty mi odpusť. I ty Karlo. Nemohl jsem
jinak, už to opravdu nešlo jinak. Není žádné
jiné řešení. Možná se potkáme,
všichni, na jiném místě, v jiném světě,
kam vstoupíme nazí jako novorozenci. Nikdo nebude mít
před druhým žádný náskok ani handicap.
Možná se všemu i spolu zasmějeme."
V
plechovém odpadkovém koši stojícím
na středu nemocniční chodby oddělení LDN se displej
obyčejných digitálních hodinek koupených
za pár desetikorun na asijském tržišti posunul
o několik minut vpřed. Ani neukazovaly přesný čas a vůbec na
tom nezáleželo. Od chvíle, kdy balíček do koše
vhodil mu zbývalo dvanáct minut, tudíž teď byl
za polovinou času.
Sedl si na postel, podepřel její trup
a znovu se podivil, že skoro nic neváží. Přivinul jí
k sobě tak silně, až jí to zabolelo. Jenže to zároveň
bylo tak příjemné, tak neuvěřitelně příjemné,
že si nedovolila protestovat.
"Proboha, kolikrát
ještě budu mít příležitost ho takhle
cítit."
Její myšlenky ale přerušila
exploze. Rychlá jako blesk. Patro oddělení dlouhodobě
nemocných se zhroutilo do oblaku prachu a suti. Zhroutilo
se, se všemi lidmi, jejich životy, přáními,
jako se na konci života zhroutí každá hvězda, do
černé díry pomíjivosti.
"Když odejít,
tak jedině spolu, Neboj malá, přece tě tak daleko nepustím
samotnou."
To byla poslední Zdeňkova myšlenka.