O LÁSCE A REALITĚ…
…VĚNUJI Z LÁSKY „LELOVI“
Chtěla jsem ti věřit
A celý život s tebou být.
Chtěla jsem Ti věřit
A s Tebou šťastná být.
Chtěla jsem Ti věřit,
Že splníš svoje sliby.
Chtěla jsem Ti věřit,
Ale přišlo kdyby…
Kdyby nehrál jsi na obě strany…
Kdyby nesliboval jsi co splnit nemůžeš…
Kdyby miloval jsi mě neřekl bys:
„Ty sliby…já se tenkrát rozvést měl…“
pak ti dala žena šanci… a tys na mě zapomněl.
Já mám čekat deset let…ty nemáš cit, mě se zhroutil svět.
Oči slzí, srdce bolí, duše ptá se: „Proč?“
Proč sliboval jsi planě a nemyslel jsi přitom na mě.
Na to jak Tvá faleš zabolí.
Na to, že vzniknou v srdci mém hluboké brázdy… jako na poli…
Na to, že z mých očí poteče věčná řeka slz…
Slzy tečou po tváři až na hruď,
Tam kde srdce je.
A ta řeka ty brázdy zaleje.
Z brázd vyrostou rudé vlčí máky, vypadá to, že krev je tam taky.
Snad za čas letní vánek květy odnese a horkost slunce kapky krve vysuší.
A zbydou jen zelené stonky… barva života.
Pak prudký letní déšť smyje poslední bolest a já budu moci zase žít.
ŽÍT a už jen vzpomínat na to co mohlo být a nikdy nebude…