Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 2.12.
Blanka
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Kořeny
Autor: Luboš Pavel (Občasný) - publikováno 21.1.2006 (23:48:22)

Jednoho dne, když bylo krásně a všichni se povalovali na zahradě a četli si časopis nebo knížku, napřímil se Kryštof v houpací síti a řekl: „Uvaříme si k obědu lopuchový kořeny.“

Jeho nenadálé prohlášení vyvolalo samozřejmě menší rozruch. Všichni vzhlédli od rozečtených stránek a někdo se zasmál, někdo řekl, že Kryštof je blázen.

„Proč?“ zeptala se Maruška, která v tom tušila zase nějakou Kryštofovu zdravotní bylinou očistnou kůru.

„Co proč?“ znejistěl Kryštof.

„K čemu je to dobrý?“

„No přece k jídlu. Tady čtu,“ ukázal všem knížku Jak přežít v divoké přírodě, „že vařený kořen lopuchu má podobnou chuť, jako jistý druh jihoamerických brambor. To je skvělý, ne?“

„No, to je docela dobrý,“ uznal Jiří.

Maruška však namítala: „Ale na dnešek jsme s Věrkou plánovaly špagety. Viď, Věrko?“

„No,“ řekla opatrně Věra, protože jí lákalo ochutnat kořen lopuchu.

„To je jedno, tak špagety uděláme zejtra. Podívejte, představte si, že bysme dokázali využít všechno, co nám tady okolní příroda nabízí. Nepotřebovali bysme vůbec peníze. Mohli bysme tady v klídku žít a bylo by nám krásně.“

Kryštof se zasnil a viděl svou budoucnost, jako naprosto nezávislý jedinec, jako horal, který pohrdavě shlíží do údolí, kde všichni dřou do úmoru a dusí se v oblacích výfukových plynů, zatímco on dýchá svěží vůni lesa a pak ujde několik kroků, vytrhne několik lopuchových kořenů, které tu rostou všude kolem a uvaří si je k obědu s kouskem másla, které vezme... no, které si udělá... sám utluče z mléka od souseda, vymění mu ho za dřevěnou vyřezávanou lžíci, třeba...

„Kryštofe, tak dlouho tu nebudem,“ řekla Maruška, „a ve spižírně je spousta zásob.“

„Že zrovna tebe, jako vegetariánku, nezajímá takový skvělý zdroj těch... vláknin. Víš, jak je kořen lopuchu výživnej? To je náhodou výborná knížka tohleto, měla by sis ji přečíst. Třeba tady píšou, že úplně nejlepší potrava pro člověka jsou brouci, protože k jejich získání je potřeba málo energie a jsou strašně výživní. No, vědělas to? To je přece zajímavý...“

„Už to začínám chápat,“ řekl Jiří, „to budou obšlehnutý recepty od jihoamerickejch indiánů. Jednou jsem viděl takovej film...“

„Hele, já du nasbírat ty kořeny. Jde někdo se mnou?“

„Jen běž,“ smál se Jiří, „já ti zatím nasbírám pár brouků. Leze jich tady dost.“

„Já bych šla,“ zvedla se Věra. „Jestli to fakt chutná jako brambory...“

Maruška se také nakonec dala zlákat k výpravě na lopuchové kořeny a nezapomněla si k tomu vzít svůj fotoaparát. Vyrazili tedy bez Jiřího a vybavili se velkým zálesáckým nožem, aby mohli lopuchové kořeny odřezávat od silných stonků.

Šli nejdřív k potoku, kde předpokládali největší výskyt lopuchů. Trpělivě se prodírali úzkým kaňonem směrem do údolí, nohy měli za chvíli úplně sedřené a ani po pětistech metrech nenarazili na jediný lopuch.

„Zato tu roste spoustu kopřiv, z těch se dá udělat špenát,“ nepolevoval ve svém nadšení Kryštof.

„To je pravda, můžeme ho nasbírat,“ navrhla Maruška.

„To ne, teď hledáme lopuchy.“

Pátrali dál ve stráni po levé straně potoka.

„Hele, není tohle ten, jak se to... kerbelík,“ plazil se Kryštof po zemi, „to je výborná zelenina. Psali to v tý knížce. Sakra, škoda, že jsem si ji nevzal sebou.“

„Tohle vypadá jako bolehlav,“ řekla Věra, která se v bylinách celkem vyznala, protože její tatínek sbíral bylinky pravidelně a vozil si je do města. K doktorům nechodil.

„Říkali jste, že hledáme hlavně lopuch,“ stála nad nimi Maruška s rukama v bok, která měla trochu strach, aby nesnědli něco jedovatého. Znala Kryštofa, ten byl ochotný na sobě vyzkoušet všechno.

Dohadovali se mezi sebou, v kterých oblastech lopuch vlastně roste.

„Neroste jenom v údolí?“ přemýšlela Věra.

„Možná jsme moc vysoko,“ připustil Kryštof, když šlapali po cestě vedoucí do vesnice. „Vzpomínám si, jak byly vždycky za plotem u babičky. Takový krásný vysoký lopuchy.“

A jak to řekl, najedou uviděl vedle cesty tři velké lopuchy. Byly trochu zaprášené, neboť už několik dní nepršelo, ale šlo hlavně o kořeny.

Kryštof začal rvát ze země ten největší lopuch, pak mu pomáhala i Věra, ale rostlina držela pevně v zemi.

Nahlodávali půdu nožem a Kryštof tak usilovně ryl do tvrdé kamenité půdy, že nůž skoro zlomil. Protože to nebyl jeho nůž, narovnal se a vzdychl.

Pokoušeli se vytáhnout jeden z menších lopuchů, ale marně.

„Musíme se vrátit pro motyku,“ řekla Věra.

„Hm,“ zesmutněl Kryštof.

A tak šplhali nahoru po prudké stráni, až k jejich chalupě.

Jiří se jim samozřejmě smál: „Tak co, nechcete si dát k obědu brouky? Ty vlezou do pusy samy.“

Ostatní to nijak nekomentovali, a jako zlatokopové, kteří nechtějí prozradit naleziště, vytáhli s lhostejným výrazem ve tváři ze šopy motyku a malý rýč a vyrazili nazpátek.

Kryštof kráčel triumfálně, jak rytíř z vítězného boje a snil svůj sen o samostatnosti a životě bez civilizace. Maruška si trochu nadběhla a vyfotografovala je. Věra se všemu smála, byla ráda za každé dobrodružství.

„Třeba tu fotku jednou prodáš do novin,“ vtipkovala.

Asi po hodinovém úsilí se jim podařilo ze země vydolovat tři malé a houževnaté kořeny.

„A teď teprve budete zírat,“ říkal si Kryštof, „teď se ukáže, že je to neprávem opomíjená lahůdka.“ A už se viděl jako majitel restaurace, který zbohatl na jídle Tajemství šéfa kuchyně. Každý se chce dozvědět, jaké je to zázračné posilující jídlo, bombardují ho telefonáty a dveře u jeho domu si podávají novináři, ale on mlčí a jenom se usmívá.

Kořeny v chalupě očistili jako petržel, vařili v hrnci dobrou hodinu, ale nedaly se moc jíst. Byly příliš dřevité a nevýrazné chuti. Snad jedině jejich dužina se dala pozřít, ale z brambor měla pouze škrobovitou příchuť.

Maruška si kořeny jen prohlížela, Věra jídlo po chvíli vzdala a naložila si s ostatními plný talíř špaget. Kryštof statečně žvýkal kořeny, prohlásil, že by to sice příště chtělo nějaké mladší a čerstvější, ale že tohle je teprve první fáze výzkumu na poli alternativních zdrojů potravy a nakonec jídlo zapil vyvařenou vodou z kořenů, což je prý učiněný elixír mládí. A až do večera se pak tvářil, že je výborně nasycen.

Později se ukázalo, že kořeny, které s tak velkou námahou vykopaly, jsou kořeny bodláků. Jak si mohli obě rostliny splést je velkou záhadou. Zřejmě to bylo způsobeno tou velkou touhou najít lopuch. Nakonec ale, byla to přeci jen první fáze výzkumu.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Rony Rubinek (Občasný) - 24.1.2006 > Nevim, jak kořen bodláku, ale jeho dužina je výborná. Chutná jako kedluben. Myslím takový ten velký květ, který růstá v lesích.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter