Na špičce tvého jazyka

roztančená,

jako Salome...

ne tak krásná,

jen tak šílená

s tvou hlavou na podnose

vedle sklenky

s kapkou vína u dna

a otisky našich duší

na skle... 

Zrcadlo

silou touhy prasklé

odráží tu scénu,

která - jakoby -

nás se netýká,

čísi tělo

pod konečky prstů

slastně naříká...

jen kyvadlo času

nutí nám svůj řád.

Světlo se ztrácí

i ten obraz mizí...

Potkám tě zítra?

Neznámé ruce,

hlava vzpřímená,

pohled cizí...?