Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Láska na poslední chvíli z kolekce Povídky
Autor: Day Romandy (Občasný) - publikováno 8.9.2001 (00:04:09)
další>


1.

Toho dne slunce pražilo jako divé. Výheň skončila, až když začalo zapadat za vrcholky hor. Konečně bylo příjemně. Slabý večerní větřík obstaral čerstvý mořský vzduch. Rozpálený písek počal chladnout.
Petr si oddechl. "Konečně večer. Konečně vysvobozen z té tyranie věčného tepla. Už jsem si myslel, že dnešek nepřežiju. Takové parno mi byl čert dlužen. I v tom pekle se dá určitě dýchat lépe než ve dvě odpoledne tady. No, trénink na místo topiče bych měl."
Ostatní lidé na pláži balili své deky, slunečníky, krémy a děti a nosili to všechno do svých hotelových pokojů nebo stanů. Petr jejich počínání pozoroval. Ležel na své dece pod jakýmsi podivným stromem., jehož ne příliš košatá koruna ho chránila po celý den před zničující salvou slunečních paprsků. Samosebou, že se musel, v důsledku toho, že se stín posouval, v průběhu dne několikrát přesunout.
"Ech, co! Radši přesunout, než se nechat znova spálit. I když? Co mě na tom záleží."
Přijel na tuto chorvatskou pláž teprve včera a už byl celý červený. Navíc ho bolela hlava a bylo mu nevolno. Do moře ještě nevstoupil. Včera, když ho vyplivl autobus, v kterém za boha nemohl usnout, si rozložil kousek od místa, kde ležel nyní, svou deku a usmyslel si, že si chvilenku poleží a pak si půjde zaplavat. Ledva ulehl, usnul.
Probudil se až odpoledne. V tom nejhorším vedru. Hned si uvědomil, že bude zle. A bylo.
Ubytoval se v nejbližším kempu. Celou noc nespal. Trpěl. Horší to být nemohlo.
"Ech, co! Není to pěkná dovolená?"
Dnes, druhý den jeho pobytu u moře, mu nebylo o moc lépe. Natíral se už sice krémem, ale ten pomáhá spíš preventivně než jako lék na spáleniny.
Hodinu po západu slunce se rozhodl, že musí něco dělat. Nepřijel sem přece skuhrat. Chtěl vidět moře. Toužil poznat jinou kulturu než tu, na niž byl zvyklý z Čech. Překousne tu nevolnost, tu palčivou bolest a půjde se podívat do města. Dá si zmrzlinu. Prohlédne si přístav, lodě v něm. Pokochá se přítomností krásných, svůdně oděných žen a tak.
Nabuzen touto představou, vstal. Zatemnilo se mu před očima. Kdyby se neopřel o kmen stromu, spadl by zpátky na zem. Když se trochu vzpamatoval, sbalil svých šest švestek a vydal se na cestu do kempu, kde se převlékl a trochu upravil.
Do města to měl slabý kilometr, ale on se ploužil asi hodinu.
"Ech, co! Hlavně že jdu. Už je mi i trochu líp. Já věděl, že to přejde. Nejsem přeci z cukrkandlu. A vida, to je všude lidí. A všichni opálení. A možná je někdo z nich i spálený. Jako já. Ale to mě neuklidňuje. Na světě je tolik lidí, co je na tom stejně zle jako já, ale mě to neuklidňuje. Proč by mělo? Každý trpíme sám za sebe. Nikdo nikomu nepomůže. Alespoň mně ne. Hele, tady mají zmrzlinu. Co chtějí? Čtyři kuny? To mám. Ale, ech, co? Mám hlad. Dám si dva kopečky. Vždyť jsem celý boží den neměl nic v ústech. Kromě nějaké té vody, abych nevyschnul. Ale já už jsem stejně vyschnul. Myslím vnitřně."
Lízajíc druhý kopeček mangové zmrzliny došel pomalu do přístavu. Pocítil únavu. Hledal místo, kde by si mohl odpočinout, ale všechny lavičky byly zabrané. O kousek dál spatřil nízkou zídku. Na posazení jako dělanou. Zamířil k ní. Stála jen pár kroků od nekonečné plochy moře. Na pokraji betonového mola bylo vybudováno z bezpečnostních důvodů necelý metr vysoké zábradlí.
Petr si sedl na kamennou zídku. Nechal se ovívat vlahým vánkem. Zavřel oči a představoval si, že je všechno v pořádku, že není nic špatně. Ale když je zase otevřel, uvědomil si hned, že není nic v pořádku, že je špatně úplně všechno a že se nedá vůbec nic dělat.
"Proč každý hrozí peklem, když peklo je i tady? Války, hlad, nemoci. Co může být horšího?"
Ze zamyšlení ho vytrhl tichý vzlykot. K jeho sluchu ho donesl právě onen vlahý větřík, který vál ze směru zdroje nářku. Petr se zadíval v onu stranu a asi na třicet kroků od sebe spatřil dívku opírající se o zábradlí. Plakala a nikdo si jí nevšímal. Každý se jí raději vyhnul, aby mohl bez vyrušení pokračovat v cestě za svými cíli. Petr znal tuhle lhostejnost z vlastní zkušenosti. Lidé jsou zlý, nevšímavý. Jde jim jen o sebe. Nestarají se o neštěstí druhého. Čas na život je krátký. Proč ho mařit?
Petr se styděl za ostatní. Postavil se na nohy a nedbaje na náhlý nával nevolnosti kráčel ke štkající dívce. Netřeba dodávat, že nutnou oporou mu bylo zábradlí.
Za několik málo okamžiků stanul vedle ní. Byla k němu otočena zády. Měla světlé vlasy sahající na ramena. Na sobě tričko světle modré barvy s ramínky a krátké kalhoty po kolena. Její nohy...jaká nádhera...byly ještě bílé. Neopálené. Vida, asi přijela teprve dneska. Ale proč pláče?
"Mladá slečno, mohl bych se zeptat, co se vám stalo?" Oslovil ji česky, neboť mu nepřišlo na mysl, že je v cizí zemi. Ona mu naštěstí porozuměla. Byla taky z té zemičky v srdci Evropy. Od Domažlic, jak se ukázalo později.
"Nic. Všechno je v pořádku."
Lhala. Přeci by neplakala jen tak sama od sebe. Petr si slíbil, že zjistí, co ji trápí a pokusí se jí pomoci.
"Vy jste sem přijela dneska, nemám-li pravdu? Těšila jste se na dovolenou, ale v tom vám vaši radost něco překazilo. Nešťastná láska, nemýlím-li se. Já jsem na tom podobně jako vy. Nemohl jsem se dočkat moře, sluníčka a toho všeho tady, ale ledva jsem po úmorné cestě dorazil, natáhl jsem se a usnul na sluníčku, čímž jsem si dokonale zkazil příštích několik dní. Nepřál bych nikomu takhle se spálit. Hrůza. Ale vy máte asi větší problém, že?"
Odmlčel se. Dívka si mezitím, co mluvil, stírala slzy z obličeje. Natočila se k němu tváří až ve chvíli, kdy domluvil.
Petr užasl. Ta je hezká. Nevěřil svým očím. Bylo přeci jenom šero, nejbližší lampa si dovolila tu drzost a nesvítila, navíc měl úpal a mohl trpět halucinacemi. I přes tyto všechny okolnosti pocítil uvnitř své duše, že se mu tato dívenka, která mohla být stará klidně jako on, líbí.
Jen ty slzy v jejích velkých modrých očích kazily její jinak dokonalý vzhled. Ty slzy. Hrome, kdo jí to ublížil, že musí plakat? Ukažte mi na něj a já mu dám co proto.
Už už chtěla něco říct, ale nedostala se k tomu, neboť si asi vzpomněla, co hrozného se jí přihodilo a začala plakat nanovo. Marně se to snažila silou vůle zastavit. Její smutek byl silnější než ona. Ale to je dobře že pláče, alespoň se jí trochu uleví. Musí to z ní ven.
Petr soucitně mlčel. Nechtěl na ni nikterak naléhat. Až uzná za vhodné, začne mluvit sama. Jestli ho ovšem bude považovat za někoho, komu prozradí svůj bol.
"Já, já...udělala jsem něco hrozného." dostala ze sebe mezi vzlyky.
Tak já si myslel, že bylo ublíženo jí, a přitom ublížila někomu asi ona sama a teď toho lituje. Stanu se tedy jejím zpovědníkem. A později třeba....ne, to ne! Nesmím se zamilovat. Teď už ne.
Stála před ním a koukala do země.
"Jestli můžete, pak mi o tom povyprávějte. Uleví se vám, to vám zaručuji. A třeba vám pak budu moci nějak pomoci." Petr mluvil pomalu a potichu.
"Ne, to vy nemůžete. To musím sama. Pomoci si musím sama." řekla a otočila se zase obličejem směrem k moři.
To vypadalo v šeru začínající noci temně a tajemně.
Hlavně z ní nic nesmím páčit. Jestli o tom nezačne mluvit sama, pak vůbec.
Pokusím se změnit téma, aby si nepřipadala jako u výslechu. "To moře je divný. Představoval jsem si ho úplně jinak. Každej se o něm vyjadřuje jako o rajské zahradě i na fotkách vypadá nádherně, ale ve skutečnosti? Něco mi na něm nesedí. Nevím proč, ale je divný. Stejně jak můj život. I ten jsem si představoval úplně jinak. Ale, ech, co?! Víte, že jsem do toho moře ještě ani nevkročil. A to jsem, prosím, přijel už včera ráno! Hned jsem se přismahl jak topinka a od té doby se skrývám ve stínu a..."
Petr by takhle mohl hovořit i dobrou hodinu, ale nebylo toho třeba, neboť se ona dívka, která stále tak usedavě plakala, zcela náhle otočila a objala ho. Jelikož byli oba stejně vysocí, měli hlavy na téže úrovni. Opřela svou bradu o jeho rameno.
Za jiných okolností by se neudržel vzrušením, ale teď mu ani nepřišlo, že možná drží v náručí svůj idol. Jednak mu stále vadilo, že pláče, a pak, což Petrovi teď dělalo mnohem větší starosti, se tím jak mu padla kolem krku, dotkla na mnoha místech jeho zrudlé pokožky a on pocítil palčivou bolest. Div, že nevykřikl.
Ani si neuvědomoval její ladné tvary. Bolest všechno přehlušovala. A ona se k němu tiskla pevně. Ech, co! Vydržím to. Jsem přeci chlap.
"Bude to na delší vyprávění."
Takže se všechno dozvím. Hurá.
"Nevadí. Já mám času dost. Teda jak se to vezme. Posaďme se na zídku. Jsem nějaký zmožený." nezmínil se, jakou bolest mu způsobila a ona si to ani v návalu smutku neuvědomila. Ale jemu to nevadilo. Bolest těla přebolí. Konečně se od něj odtrhla. Posadili se a chvíli koukali oba do tmy noci.
Nevěděl z jakého popudu se rozhodla mu se vším svěřit, ale byl rád, že tak učiní. Třeba mu věří.
A pak spustila...


2.

"Byla jsem, nebo vlastně ještě pořád jsem z bohatší rodiny. To neříkám proto, abych se nějak vyvyšovala. Nejsem žádná vychloubačná husa. Já bych ostatně radši byla průměrná holka nebo dokonce chudá jako kostelní myš. Že jsem mohla mít všechno, nač jsem si vzpomněla, mě šíleně štvalo. Čím jsem byla starší, tím více jsem chtěla od své rodiny vypadnout a začít někde jinde. Od nuly.
Teď je mi, jen tak pro informaci, dvaadvacet. Vím, ženy mluví nerady o svém věku, ale mně je teď všechno jedno.
Mám v povaze to, že když někdo trpí a já mám všeho dostatek, tak bych nejradši do všeho kopla. Máma vždycky říkávala: "Nic si z toho nedělej. Takhle už je to holt zařízený." Ale kvůli těmto rodinným problémům tady nepláču. Ty už jsem dávno vyřešila. V devatenácti jsem se plně osamostatnila a odešla z domova. Donedávna jsem žila se svým přítelem v bytě dva plus jedna. Máma mě nechápala (čemuž se ani nedivím. Vyměnit všechno za téměř nic.) a táta se se mnou do dneška nebaví.
Se svým klukem, jmenoval se Pavel, jsem se seznámila na jedné diskotéce u nás v Domažlicích. Dělal tam vyhazovače. Měl nouzi o peníze. Od osmnácti na sebe musel vydělávat sám. Rodiče mu zemřeli při autonehodě. Mně tehdy bylo necelých sedmnáct. Moc si toho z toho dne nepamatuju. Trošku moc jsem se nabumbala. Kámošky se někam ztratily, nebo si je spíš rozebrali frajeři pěkného zevnějšku, co umějí vést velké řeči, ale nic jiného. Já jsem tehdy byla ještě takové ošklivé káčátko. Trošku šprt. Dokonce jsem nosila brýle. Odmítala jsem kontaktní čočky, protože mi bylo odporné si sahat do oka. Tenhle předsudek jsem už dávno překonala. Bohudík.
Tehdy jsem se opila tak, že jsem ztratila veškeré zábrany. Někdo mi řekl, ať se svléknu a já ho poslechla. Za chvíli jsem tančila jen v podprsence a hodlala jsem pokračovat. Taková ostuda. Naštěstí si mně všiml Pavel, který čas od času kontroloval situaci na parketě. Viděl jak se motám a svlékám a rázně zakročil. Vytáhl mě z očekávajícího davu a vzal mě stranou.
Navlékl na mě zpátky moje tričko. Pamatuju se, že jsem s ním docela dost laškovala a vysílala jsem k němu výzvy typu "Vem si mě." a "Jsem jenom tvoje." On se však přemohl. Jako správný gentleman nevyužil mé opilosti, aby se mnou vyspal. Usadil mě k volnému stolu. Začínalo mi být špatně. Bylo mi sedmnáct a na alkohol jsem ještě nebyla vůbec zvyklá.
Všechno se se mnou točilo. Po chvilce mi přinesl kafe. Mluvil na mě. Už nevím co říkal, je to tak dávno, ale vím, že jsem se s ním cítila skvěle. Když skončila diskotéka, zavolal taxíka a vzal mě domů. Nepokusil se o nic. Ani o pusu. Přesto jsem poznala, že po mě touží. To už jsem trošku vyšuměla. Dal mi svůj telefon, ať prý zavolám, budu-li chtít. A já jsem chtěla.
Jeho číslo jsem vytočila o dva dny později. Domluvili jsme si setkání. No, spíš rande.
Před ním jsem poznala hodně kluků, ale žádný nebyl tak hodný a pozorný jako on. A to, prosím, pracoval jako vyhazovač. Postavu na to měl, to se musí nechat, ale co se týče povahy, tak k němu toto povolání ani trochu nesedělo.
Líbil se mi čím dál tím víc. Povídali jsme si až do půlnoci, pak jsem si vzpomněla, že jsem měla být v deset doma a museli jsme se rozloučit. Jak jinak než polibkem. Z mého podnětu. Tihle hodný kluci jsou strašně stydlivý. Ale když už jsem přitiskla své rty na jeho, překonal svůj ostych a líbal jak kniha - to je z Romea.
Máma měla samosebou starost a hrozila domácím vězením. Ale ona vždycky jenom hrozila. Scházela jsem se s Pavlem každý den. Trávili jsme spolu spoustu času. Žili jsme jeden pro druhého. Oba jsme byli dokonale šťastní. To trvalo asi měsíc. Pak vyvstal první problém. Já jsem byla bohatá, on chudý. Měl jen to, co vydělal a toho moc nebylo. Ustavičně měnil zaměstnání, nikde nevydržel moc dlouho. Mně to nevadilo. Mně by stačilo ke štěstí málo, ale on z toho měl hrozné komplexy.
Abych uvedla jeden příklad za všechny: večeře jsem většinou platila já, ne on, což ho šíleně deprimovalo. Vždycky jsem mu podala peníze pod stolem a on pak zaplatil. Tím alespoň neklesl v očích veřejnosti.
Říkala jsem mu, že mi to je jedno, ale on názor nezměnil.
A pak se o něm dozvěděli rodiče. Asi po dvou měsících. Do té doby se mi ho před nimi dařilo skrývat, ale jednou jsem se omylem prokecla. A máma hned spustila křížový výslech.
"Z jaké je rodiny? Má dost peněz? Nějaké známé na vyšších místech?"
Řekla jsem pravdu o jeho poměrech i o naší lásce. Milovali jsme se za hrob. Ale to nikoho u nás doma nezajímalo. Tam šlo vždycky o prachy. Vyslechla jsem si snad hodinové kázání a dostala jsem domácí vězení. Poprvé v životě. A jenom kvůli tomu, že jsem milovala někoho, na koho jsem se podle slov rodičů neměla ani podívat. Jsou oba divný.
Nemohli jsme se vídat a tak jsme si telefonovali. Našemu vztahu toto dočasné odloučení jen prospělo. Oba dva jsme si v tomto čase ujasnili, že ten druhý je pro nás ten pravý. Nezávisle na sobě. Do té doby jsem ještě trošku pochybovala, ale pak jsem měla jasno. Pavel se mi svěřil se stejnou věcí.
Po nějakém čase moji rodiče tu klatbu ukončili a já mohla zase normálně ven. Samosebou, že pod podmínkou, že už se s Pavlem nikdy nesejdu. To jsem jim sice slíbila, ale nikdy jsem nehodlala tomuto slovu dostát. Scházeli jsme se tajně.
Chodila jsem za školu, nebo jsem pro rodiče byla jako by s kamarádkama. Naštěstí na to nepřišli.
Kamarádky se mně pořád ptaly, jaký je ten můj svalovec v posteli a ani zbla mi nevěřily, že jsme spolu ještě nespali. "Vždyť to k tomu přeci patří. Není lásky bez sexu." tvrdily.
Ale my jsme se do ničeho nehrnuli. Na všechno bylo dost času.
Poprvé jsme se spolu milovali asi rok po našem seznámení. Bylo to moc fajn. Já..já nevím, k čemu bych to přirovnala. Nenapadá mě nic tak pěkného. Ale nevadí.
V devatenácti jsem se pohádala s rodiči a navždy od nich odešla. Měla jsem to udělat už dřív. V euforii, že jsem konečně prosadila svůj názor, jsem jim dokonce prozradila, že s Pavlem ještě stále chodíme. Tím jsem rodinné pouta zpřetrhala docela.
Vilu s bazénem jsem vyměnila za třípokojový byt v sedmém patře panelového domu. Pro lásku je ale člověk schopen obětovat všechno.
Dokončila jsem gymnázium a rozhodla jsem se nejít na vejšku. Další oběť z mé strany. Tehdy jsem to tak ale samosebou nebrala. Byli jsme v našem doupěti lásky tak šťastní. Vůbec nás nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit.
Nastoupila jsem do jedné cestovní kanceláře. Z dvou příjmů se přeci jenom lépe žije. A Pavel už teď konečně neměl ty komplexy.
Naše štěstí trvalo dva roky. S těmi dvěma jak jsem žila ještě u rodičů, jsme spolu byli čtyři roky. Čtyři nádherné roky plné lásky. A pak se jednoho dne něco zlomilo a všechno najednou zešedlo.
Prostě jsem se jednoho dne probudila a přišlo mi, že dělám úplně všechno špatně. Jak jsem neustále myslela na nás, úplně jsem zapomněla na sebe. Co ze mně bude? Jen manželka starající se o děti?
Většina mých vrstevníků z gymplu je na vejškách a já tady zahnívám. Každý den je stejný jako ten před ním. Už dlouho jsem nepoznala nic nového.Propadla jsem stereotypu všedního života. Chtěla jsem víc, ale to nešlo. Ne s Pavlem. Kdybych chtěla už mít děti, pak by bylo vše v pořádku, on by byl dobrým otcem, ale já je ještě nechtěla. Možná za pár let.
Vždycky jsem milovala volnost a teď jsem ji už čtyři roky neměla. Místo ní jsem ale měla lásku, takže mi to nevadilo. Ale i náš cit najednou vychladl. Ne úplně, ale stejně už to nebylo, co to bývalo.
"Jsem mladá, musím si užívat dokud to jde," říkala jsem si.
Toho dne se vrátil Pavel z práce o poznání mlčenlivější. Asi se mu něco stalo. Rozhodla jsem se pro dnešek držet jazyk za zuby.
Navrhl mi, zda bychom si nevyšli na večeři.
"Proč ne." odpověděla jsem, " už jsme spolu dlouho nebyli." Třeba při jídle budeme moci vyřešit ten problém, napadlo mě.
Ale nedostala jsem se k tomu. Pavel, který mě bezmezně miloval, mě požádal o ruku. Perfektně si to načasoval. Seděla jsem tam jak zmoklý kuře. Neřekla jsem ani ano, ani ne. Prostě jsem si vzala čas na rozmyšlenou. Teda já jsem měla naprosto jasno, ale nevěděla jsem, jak mu to mám oznámit.
Druhý den jsem od něj utekla. Neudala jsem žádný důvod, nenechala jsem žádný vzkaz. Sbalila jsem si své věci a odešla. Dočasně jsem se ubytovala u kamarádky. Hodlala jsem u ní zůstat, než si seženu něco svýho.
Našel mě rychle. Ještě ten den. Stál za dveřma. Nepustila jsem ho dál. Naléhal a prosil, abych se vrátila. Dokonce i plakal. Moc mě miloval. Štvalo mě, že já jeho už ne. Mohlo to být super.
Svůj odchod jsem si představovala jak Hurvínek válku. Nedokázala jsem mu udat ani pořádný důvod, proč jsem tak učinila. Doprošoval se mého návratu čím dál víc. Asi po hodině odešel.
Ale jen proto, aby se opil a dodal si kuráže k dalšímu náporu. Opět zazvonil a já ho opět nechala stát na rohožce. Naštval se a nerozpakoval se použít násilí. Bušil, tloukl a kopal do dveří, div, že je nevyrazil z pantů. Naštěstí byly bytelné, takže jeho síla přišla na zmar. Ale při svém počínání tropil takový povyk, že zburcoval celý dům. Někdo od sousedů na něj zavolal policii.
Přijeli dva příslušníci. Měli s ní hodně práce. Museli na jeho zkrocení použít pendreky. Odvezli ho na záchytku.
Jen co byl pryč, jsem se nervově zhroutila.
Došlo mi, že mě nenechá zmizet ze svého života. Musím z města. Co nejdál odsud.
Druhý den jsem si v práci přímo vydupala služební cestu do jedné z našich poboček na Moravě.
Přišlo se na nějaké chyby ve vedení účetnictví, takže se můj pobyt na druhém konci republiky měl protáhnout na celý týden. Byla jsem leda ráda.
Asi po třech dnech mě začaly trápit výčitky svědomí. Co když si něco udělá? Byla jsem pro něj první poslední. A on si všechno tak moc bral.
Ten hovor jsem promýšlela asi hodinu, a nakonec jsem ho odbyla za necelé dvě minuty. Zeptala jsem se ho, jak na tom je. Řekl: "Mám se fajn. Zaskočila si mě, ale teď už se z toho šoku dostávám. Jo, už se mám zase fajn."
Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Pavel tvrdil, že je v pořádku.
Ale nebyl. Lhal
Následující den večer zazvonil v mém hotelovém pokoji telefon. Svou nejlepší přítelkyni jsem poznala po hlase. A neměla pro mě žádné dobré zprávy. S těžkým srdcem mi oznámila, že asi před hodinou našli Pavlovo tělo. Oběsil se.
Proto jsem o něm celou dobu mluvila v minulém čase. Je mrtvý. Kvůli mně."


3.

Dvojice mladých lidí seděla dobrých deset minut v naprosté tichosti. Petr se snažil vstřebat, co mu nešťastná dívka pověděla. Takovou tragédii nečekal. Ano, kvůli lásce jsou lidé schopní všeho. Když je velká a skončí, někdo se přes to nepřenese a sáhne si na život. Chápal to, ale neuměl si představit, že by se tak zachoval on. Ale to jen proto, že nikdy doopravdy nemiloval.
Párkrát v životě sice za nějakou holkou bláznil, ale pravá láska ho ještě nepotkala. A nepotká. To si tedy myslel do dnešního večera. Dnes se pro něj všechno změnilo. Dívka, která mu seděla na dosah, v něm probudila silné city. Když vyprávěla o svém tu šťastném, tu nešťastném životě, mohl na ní oči nechat. Div si je nevykoukal. Líbila se mu. A jak. Zahořel k ní vášní.
Jedno věděl jistě. Nesmí v ní probudit totéž. Nesmí a nemůže! Zničil by ji. Další tragédii by třeba taky nepřežila.
Musí se rozloučit. Teď hned. A už se nikdy nesmí setkat. Ale copak to ještě jde? Až moc dlouho se na ni koukal, moc dlouho ji poslouchal.
Včera se zase vystavoval příliš dlouho slunečním paprskům a výsledek? Úpal a bolest. A teď se spálil zase. Hůře než včera. Jedno slunce se sice ztratilo za obzorem, ale další se vynořilo chvilku po něm.
Hrome, kdyby šlo jen o něj, pak by si s ničím hlavu nelámal, ale tady byl ve hře i život té nešťastnice.
Určitě jsem přijela proto, aby se z toho všeho, co se jí přihodilo, vzpamatovala. Ostatně pracuje v cestovní kanceláři. Vybrala si zájezd, který nezatíží moc její kapsu a doufala, že zapomene. Třeba by se jí to povedlo. Hrome, proč jsem se do toho musel zaplést? Proč zrovna já? Kdokoliv jiný by jí byl schopen pomoci, ale já? Můžu ji leda tak zklamat. A to já nechci!
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se pojednou.
Petra zamrazilo. Mlčení mu vyhovovalo. Další věc, která se mu nelíbila, bylo tykání, na které přešla. Srdce mu radilo zůstat, rozum odejít. Dal na své city.
"Petr. A ty?"
"Lucka. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Ty jsi tady sám?"
"Tak nějak. Jsem vlk samotář."
"To já teď taky."
Z jejích slov sršela silná ironie. Přitom ji nemůže nechat. Chtěl ji přeci pomoci...
"Víš, není to tvoje chyba. Udělala jsi to jediné správné, co se dalo udělat. S tím jaké bude mít tvůj odchod následky, jsi nemohla počítat. Asi tě o tom nepřesvědčím, protože si myslíš pravý opak, ale cožpak jsi měla jinou možnost? Kdybys zůstala, zahubila bys sebe. Byla bys nešťastná a Pavel by to vycítil a dopadlo by to dost možná stejně."
Petr se za to, co právě řekl, styděl. Jakým právem může obhajovat její čin? Vždyť on ani pořádně neví, co je láska. Třeba měla zůstat a pokusit se to vyřešit nějak jinak. Třeba. A třeba taky ne.
"Myslela jsem jen na sebe. Zabila jsem ho. Může mi být omluvou, že jsem ho přestala milovat?"
"Ano." řekl rázně Petr. I když cosi uvnitř něj křičelo rezolutně: "Ne!"
Opřela se o něj.
Hrome, proč to dělá. Nemyslel na svou rozdrážděnou kůži, ale na to, že získal její důvěru. A možná její srdce.
"Petře, já nevím, jak bych to měla říct, ale ty jsi moc super kluk. Dík tobě se už necítím tak mizerně. Nezmizíš, doufám, stejně rychle jako ses objevil?"
"Ne, zůstanu u tebe."
Co jsem to řekl? Slibuji nemožné. Vždyť já nemůžu! Proč jsem tak zkažený? Musím jí říct pravdu. Musím, jinak se do mě ještě zamiluje a bude se vším konec. Stačí, že jsem se zamiloval já.
Lidí už po městě chodilo méně, ale stejně jich zde, navzdory pozdní noční hodině, bylo ještě požehnaně. Teplá letní noc. Obloha bez mráčku. Žádné starosti co bude zítra. Málokomu se chtělo jít spát.
Lucka objímající Petra patřila mezi ně. Našla někoho, ke komu mohla upřít své naděje. Někoho, kdo ji poslouchá a chápe. Rozumí jí. Nemohla tušit, jaký svádí její protějšek vnitřní boj.
Seděli takto tělo na tělo asi hodinu. Ona přišla úplně na jiné myšlenky, on byl čím dál tím víc rozpolcenější.
Pak najednou vstala.
"Pojďme se napít. Mám hroznou žízeň."
Petr si všiml změny, která se s ní odehrála. Ani náznak po smutku. Ba dokonce měl dojem, že v její sladké tvářičce zahlédl náznak úsměvu.
Pomalu se také postavil. Hlava mu třeštila. Na chvilku měl před očima jen černo. Zavrávoral. Nebýt zábradlí, spadl by do moře. Ucítil na sobě něčí něžné ruce. Někdo ho chytil. Lucka.
"Co se ti stalo?" zeptala se starostlivě.
Petr překonal nevolnost i bolest a odpověděl: "Všechno je v pořádku. Akorát se mi trošku zamotala hlava."
Lucka mu nabídla své rámě a zaklesnuti do sebe šli k prameni, který vyvěral z malebně vybudované fontánky uprostřed parku. Voda tekla jako z kohoutku. Momentálně se zde nikdo neosvěžoval.
Lucka si stoupla jednou nohou na kamenný obrubník, aby dosáhla na proud životadárné tekutiny. Nejprve si opláchla ruce, a pak nabrala do spojených dlaní vody, co se do nich vešlo. Nabídla ji Petrovi.
"Na. Dej si."
"Bože, jestli tohle není výzva, tak co jiného?" pomyslel si Petr. Napil se. Měl chuť její ruce zlíbat, ale udržel se. Udělal to samé jako ona. S tím rozdílem, že ze svých rukou mohl vytvořit dvakrát větší nádobu.
V hlavě mu tepalo. Potřeboval si sednout!
Stáli tak blízko sebe, že slyšeli jak dech toho druhého, tak i tlukot jeho srdce. Oběma bušilo o sto šest.
"Není-li tohle pravá láska, tak pak už nevím, jak by mohla vypadat," blesklo se v Petrově hlavě.
Objal ji a přitáhl ji ještě blíž k sobě. Nebránila se. Dokonce se k němu tiskla sama. Nastavila mu svá ústa k polibku. Všiml si toho a neváhal ani vteřinu. Nikdo z nich neřekl ani slovo a stejně oba věděli, co cítí ten druhý. Zamilovali se do sebe tak, že nebylo třeba žádných zbytečných řečí.
Líbali se jak o život. A dlouho. Když přestali, park i ulice už zely prázdnotou. Zůstali jen oni dva a jejich láska, která se zrodila tak náhle a nečekaně, jak se velké lásky rodí. Právě jako bouře. Udeřila jak blesk z čistého nebe.
Ten tam byl Pavel a ostatní svět. Pro Lucku teď existoval pouze Petr. On jí nyní nahrazoval celý vesmír.
"Miluji tě." vypustila sladce ze svých úst a znovu ho políbila.
"I já tebe." řekl upřímně Petr, když se dívali jeden druhému do očí. Smáli se. Jen tak. Ničemu. Na chvíli byli oba šťastní.
Ale pak si Petr uvědomil krutou realitu. Měl se s ní hned rozloučit. Ne, neměl za ní vůbec chodit. Vymanil se z jejího objetí a sedl si na lavičku. Přešla k němu.
"Co je, miláčku?" zeptala se usedajíc těsně vedle něho.
"Ale, není mi dobře."
"To přejde. Uvidíš, zlato."
Zadíval se na ni. Proč jí to dělám? Proč jí ubližuji? Ona si to nezaslouží. Nebo že bych byl jejím trestem za to, co způsobila muži, který ji bezmezně miloval? Ano, jsem pro ni danajským darem seslaným z nebe.
"Zítra ti bude líp. Už je pozdě. Měli bychom jít spát. Máš to daleko? Já bydlím tady kousek."
Z jejích slov vytušil, že by mohl prožít nezapomenutelnou noc. Bože, ta ho musí milovat víc než toho, s kterým chodila po čtyři roky.
"Zvládnu to k sobě. Taky to nemám daleko."
"Já jen myslela...mám tam přistýlku...kdybys chtěl...nic víc jsem nemyslela...máme čas. Kdy vůbec jedeš domů? Třeba se náhodou vracíme ve stejný den."
"Nemáme vůbec žádný čas!" pomyslel si Petr.
"Já se nevracím domů." řekl nahlas.
Chvíli na něj koukala jako by spadnul z višně.
"Ty nemáš zpáteční lístek?" zeptala se.
Cítil, že se okamžik kruté pravdy přiblížil na dosah.
"Ne."
Zakroutila hlavou.
"Proč ne?" podivila se.
Dlouho neodpovídal.
Zopakovala svou otázku.
Koukal kamsi do prázdna. Jeho odpověď znamenala konec nadějí a konec všeho.
"Mám nádor na mozku. Neoperovatelný. Promiň..."




4.

"Vidět moře a zemřít. S tím jsem sem jel. Vím, tohle se sice říká o Římu, ale ten mě nikdy nějak moc nelákal. Já jsem vždycky toužil být námořníkem.
Jako kluk jsem četl pod peřinou všemožné romány o mořeplavcích, korzárech a trosečnících a silně mě to poznamenalo. Co může být krásnějšího než život na korábu, který křižuje oceán?
Doktoři mi nedávají moc nadějí ohledně toho, jak dlouho budu ještě žít. Rozloučil jsem se všema doma, s kamarády, s rodinou a jel jsem sem. Bylo to dojemné. Hrome, já nesnáším loučení.
Trochu jsem se bál, že mě za mým snem nebudou chtít pustit, že budu muset dožít v nemocnici, ale nikdo nic nenamítal. Nejhůř se s tím vším vyrovnávala máma. Nemohla pochopit, proč její syn musí zemřít. Já to taky nechápu.
Jsem jenom obyčejný kluk. Studuju...studoval jsem na učitele zeměpisu a tělocviku. Dva roky. Letos jsem vynechal zkoušky. Najednou pro mě nebyly důležité. Všechno, co jsem do té doby dělal, postrádalo najednou svou důležitost. Blížící se konec dokonale změní žebříček lidských priorit.
Nikdy sem u sebe neobjevil žádný talent. Asi žádný nemám. Ale to by mi nevadilo, klidně bych žil jako průměrný člověk, jenom kdybych mohl."
Odmlčel se. Mluvilo se mu o tom všem hodně těžce. Věděl, jak moc tím Lucku zraňuje. Přenesla se přes jednu smrt a teď má před sebou další. Přál si, aby od něj utekla. Někam hodně daleko. Aby na něj zapomněla.
On sám by nejradši zmizel hned, ale nemohl. Byl rád, že sedí. V hlavě měl tisíc kovadlinek. Doktor mu řekl, že má ještě měsíc. Před dvěma týdny. Ale smrt mohla nastat prakticky kdykoliv. A teď cítil, že se po něm lačně natahuje.
Je vyčerpaný a ten úpal jistě taky sehraje nějakou roli.
Písek v přesýpacích hodinách jeho života je už skoro všechen přesypaný.
Fyzická bolest ho sice mučila jen v několikrát za den se opakujících záchvatech, ale on si tento hnusný nádor, tu vadu na kráse a jeho propustku do záhrobí uvědomoval neustále.
"Nikdy jsem se doopravdy nezamiloval. Až do tebe. Až v tobě jsem našel tu pravou. Na poslední chvíli.
Odpusť.
Možná by bylo lepší, kdybychom se nikdy nesetkali.
Zajímalo by mě, jak dlouho by nám to vydrželo. Do smrti? Možná. Kdo ví. Ale nám to vlastně, promiň mi tu ironii, vydrželo do smrti. Škoda, že přišla tak brzo.
Má duše tady s tebou ale zůstane. Bude tě hlídat. Tamhle stojí... Tamhle na molu. Podívej."
Už blouznil.
"...a to jsem ani neplaval v moři. Ale, ech, co! Stejně je divný."
Plakala.
"Tohle jsem nechtěl. Tohle ne."
Pohladil ji po vlasech. Proč tu nemůžu zůstat?
Tlak v hlavě se stále stupňoval. Bál se, že mu každou chvíli praskne.
"Život je sen... a ... smrt probuzení...."
Nastalo ticho, které přerušoval jen pláč nešťastně zamilované dívky.
"Miluji tě." řekla sotva slyšitelně.
Ale i kdyby tyto dvě slůvka zakřičela z plných plic, ten kterému byla určena, by je stejně neslyšel.
Přestal snít. Navždy.



Poznámky k tomuto příspěvku
jelen (Občasný) - 31.10.2004 > Sorry, jestli se tim dotknu tvejch citů, ale tohle je patetická srágora non plus ultra.
<reagovat 
Mona (Občasný) - 10.9.2001 > Sice je to dlouhé, ale vydržela jsem až do konce, protože mě zajímalo, co se z toho vyklube. Tato povídka je protkána smutkem a jen na okamžik prosvětlena nadějí. Život je někdy krutý a nemilosrdný.
I když je to jen povídka, tak jsem na váškách, zda mám hodnotit. Takže zůstanu jen u toho,že se mi líbí, jak je to podáno. Četlo se mi to svižně.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 (4) 4 5 6 7 8 9 10 11
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter