Otevřu voko, je světlo. Vstanu z matrace a vystrčím hlavu z vokna.  Chvíli vrčím a pak si zařvu , jak lev, tož, aby v lese znali, že sem tu. Před chatou hupsnu do sněhu, dvě votočky a klušu k peci se vydrhnout. Na chatě sem žravej, k snídani zblafnu kcal na celej tejden.          

Zacvaknu botky k běžkám, jeden vodraz druhej, jede to, napastoval sem dobře. Zasněžená hora, ani stopa, připadám si jak sibiřskej vlk. Šlapat stopu v půlmetrovym sněhu je makačka. Celej spocenej, funím jak sentinel, sem šťastnej. Stoupám bukovým lesem směrem k loukám. Větvička jmelí a pocit síly druidů, v zimě les září světlem. Kraj louky, skoro nedejchám, čtyři  jeleni. Cejtí mě, vyrazili a já za nima. Ani kilák a ležím hubou ve sněhu, už vím, nejsem vlk. Směju se jak idiot.  Sem ČLOVĚK, sakra, ale trvalo mi to dlouho, než sem pochopil. „Seš rychlej, ale blbej jelene“  pomáhám vstát svýmu egu. Sjíždím z hřebenu k chatě, zejtra tady ve vymrzlé stopě, poletím jak drak.

K vobědu vařím makaróny a na páře zeleninu, k tomu smetanovou vomáčku s houbama. Mňam.  

Stěhuju se před krb, čert sem dobrej, hnedle hoří voheň. Čumím do plamenů a vidím svý předky, dokázali uštvat jelena. Voheň roste doprava i doleva a uprostřed totem. Já sem voheň a kroužím jak tanec vokolo stromu a jelen krouží vokolo stromu a vlk a voheň a já. Živíme strom, sebe i tanec. Ňák sem zadřímal, du si stvořit kafe. Beru si knížku, Soumrak otců, dobrá kniha , pomáhá chápat. Po každej  kapitole du přiložit do pece aj do krbu. Večer eště sežeru čokoládu a tři banány. Další dvě kapitoly a zaslechnu volání svý matrace …  votevřu voko a je světlo.