|
| |
 |
Mraky
Autor: Kajman (Občasný) - publikováno 27.8.2001 (00:34:51), v časopise 30.8.2001
|
|  |
BERÁNCI
Jistě si všichni pamatujete dobu, kdy vaše dětská očka spočívala soustředěně zabodlá do ukazováku pokleklé maminky, mířícího na nebe, tajemně šeptajíc: a támhleten vypadá jako ovečka a támhleten jako rybka… Podívaná jménem oblaka a obláčky, hrajících dětičkám s dostatečnou obrazutvorností úchvatné přírodní divadlo.
Onehdy jsem pozoroval oblohu, jedouc busem MHD z práce, drkotajíce přes zpomalovací pásy, postrkován metr po metru dopravní zácpou. Upřeně zírám na oblohu a studuji mrak po mraku. Snažím si vizualizovat svá přání, týkající se zvířátek i všeličehos jiného, seč mi mozek, pracující v tuto popracovní dobu na nějakých 20% obvyklých otáček (něco jako temelínská turbína…), stačí. Ale buďto ztratily mraky smysl pro romantiku nebo se za poslední dvě desetiletí událo něco nepěkného s mou představivostí. Křižuji oblohu sem a tam a tam a sem, ale ovečka žádná, dokonce ani rybička. Snad támhle to by mohla být hruška. Ale než jsem si ji stačil přimhouřením očí oplácat do jakés takés podoby, vítr mi z ní udělal asymetrický ragbyový míč a bylo po hrušce a za další moment i po míči. Úporně jsem se nevzdával a šmátral po nebesích dál. To by v tom byl čert, aby alespoň nějaká ta vzducholoď… Na moment jsem snad zahlédl dráčka Soptíka, hrdinu z hasičské pohádky našeho dětství, ale než se stačil rozkoukat, už z něj byl neforemný tvor, připomínající ptakopyska a mutující sekundu po sekundě v další nepojmenovatelné útvary… Veskrze žádná dětská nádhera. Ať jsem čučel jakkoliv, všechny vypadaly jak karbanátky ze špinavého sněhu… Že bych už neměl ono předsudky nezkalené, dětské vnímání světa či alespoň oblohy?
Raději jsem po plechových věžích s nápisy „Hořlavina 1. třídy“ v areálu Barvy Laky sjel očima na pevnou zem a našmátral v kabele list papíru. Skýtal zajímavou statistiku o mé slovní zásobě a košatosti jazyka, jímž vládnu. Šikovným prográmkem Wordcounter, kterýž seřadí dle četnosti slova, obsažená v libovolném textu, jsem zjistil, že jazykovým artistou nejsem o nic větším, než kterýkoliv z vás. Na vrcholu pořadí trůnilo sebejisté „a“, plných 124 kousků, zatímco první podstatné jméno, krčící se za dlouhou řadou předložek, spojek a podobných pojidel, neslo pořadové číslo 48.! A bylo jím, jaká bezvýznamná náhoda, slovo „sex“ - četnost 7… Že by námět pro psychoanalytika, toužícího se povrtati v mém šedavém duševnu? Ale kdeže, oprotiv 28 „z“, natož pak 90 „to“, zůstal „sex“ jen zchudlým příbuzným, následovaným ještě méně četným „haha“ v půlce pelotonu (50.místo – 6ks), sedmasedmdesátým „tělo“ (5 kousků) a konečně posledním, stým „uff“, se čtyřmi zástupci v předloženém textu… A to mi budou povídat, že mám bohatou slovní zásobu! Haha, uff!
|
|
|
