21.duben (Nová plderská uzdravovna)
    Už mě to tady nebaví. Nemám si co číst a nikdo mě sem nechodí navštěvovat! Máma sice říkala, že se s tátou dneska staví, ale zatím nic! Psaní do deníku je asi má jediná zábava. No a samozřejmě je tady ta knížka. Určitě jsi nadrženej zjistit, o čem je. Můžu tě uklidnit, že už na to nepřijdeš, protože mi ji někdo šlohnul, když jsem spala. Nějakej hnusnej zloděj se vloupal ke mně na pokoj a sebral mi ji přímo pod nosem! Ani nevíš, jak jsem byla nasraná, když jsem to ráno zjistila. Ze začátku jsme podezřívala sestry nebo léčitele, ale nakonec jsem se to hodila za hlavu. Jasně, mohl to být některý z nich, ale copak jsem tak blbá, abych se jich zeptala? "Hele, sestři, nevidělas náhodou někde mou knížku o ...?" Sakra! Málem jsem se prokecla! Nesměj se mi! Stejně za to můžeš ty, ty zlomyslnej papíráku!
 A další věc, co mě štve, jsou moje sny. Proč se mi nemůže zdát něco normálního? Třeba, jak se líbám s Lachymem. Hmm! Lachym, můj miláček! Místo toho pořád samej sníh, hnijící pařáty a obří krabice. Neustále přemýšlím nad tím, jestli nejsem blef, ale moje teorie, je stále nepotvrzena. I když bych se tomu nebránila. Myšlenka, že jsem potomek tajemné rasy, která kdysi odešla z našeho světa...Počkat! Tak proč se o nich nesmí mluvit, když už tu dávno nejsou? Leda, že by tu ještě hrstka zbyla!
  Máti mi jednou vykládala historku o Flavminalským expresu. Má to být nějaký...do háje! Expres to je označení pro vlak, a vlak je blefský dopravní prostředek! Bože, já jsem tak dobrá! No,tak  ten expres prý jezdí do posledního blefskýho města Flavminalu. Zní to hezky, jenže to je pouhá historka, kterou rodiče straší malé děti. Vlak sice existuje, na vlastní oči jsem ho viděla, ale kam přesně jezdí, to nikdo neví! Vždycky prý zahučí do Nekonečnýho mraku, to je takovej obrovitánskej chuchvalec vodní páry, kerej se válí po zemi a nikdo nikdy nezjistil, co se v něm ukrývá, a vyjede pak tunelem někde poblíž Dagyšpandřího údolí!
  S Huong jsme si vždycky představovaly, co by se stalo, kdyby se nám podařilo do něj nastoupit a ocitly bysme se u blefů. Jasně, že  je to pitomost. Bylo nám sotva osm a vůbec jsme neměly páru o tom, jak blef doopravdy vypadá. Někdo nám říkal, že je úplně stejnej jako my, jenže má ty svý nebezpečný schopnosti. Teď alespoň vím, že měl pravdu. Viděla jsem totiž blefa na obrázku. To čučíš!

Ozvalo se přerušované zaklepání na dveře a do pokoje vstoupila šikmooká dívka v oranžové bundě.
"Nazdar, Huong!"  vyjekla Věra překvapeně a zastrčila deník pod polštář, "co ty tady?"
"Přišla jsem tě navštívit ve tvé nekonečné samotě!" zavtipkovala příchozí a sedla si k ní na postel.
"Tak, jak se máš? Co děláš? Co škola?" začala Věra vyzvídat, "už někdo konečně zmlátil Ugandovou? A co Lachym? Pořád je tak pěknej?"
  Huong se při vyslovení učitelova jména přestala usmívat a mírně sklopila zrak.
"Co se stalo?" zamračila se Věra , kterou její chování znepokojilo, "Neštvi mě a hned to vyklop!"
"No, já nevím, kde začít!" bránila se dívka odpovědi, "nemysli si, že jsem to tajila naschvál, ale já se  vážně bála, jak to přijmeš! Chtěla jsem ti to říct už dřív! Víš, že jsi má nejlepší kamarádka. Nikdy bych ti nelhala..." Zhluboka se nadechla a vyslovila šokující sdělení. "Lachym má holku!"

Proč já? Co jsem komu udělala? Můj život nemá smysl! Ten podrazák Lachym se zabouchl do nějaké blonďaté cuchty, kerá  supluje za  slečnu Drajkolgovou. Jak jsem tehdy sebou sekla v laborkách, tak Drajkolgová měla psychický kolaps a odešla na kratší ozdravnou dovolenou. No, a místo ní nastoupila tahle mrcha. Jmenuje se Flígebetová a je prý příšerně sympatická! Huong říkala, že se o ní Lachym začal zajímat už v den, kdy nastoupila. Normálně, budu Huong citovat: "Chlípně ji svlíkal očima!" Ten bídák! Jak mi to jen mohl udělat? Co má ona, co já nemám?
Prsa a hezkej kukuč!
  Ne! Já už chci bejt dospělá! Se vším všudy! Tak! A pak se do mě Lachym zamiluje a tu káču pustí k vodě! Jsem si tím jistá!

 Už mě to tady vytáčí! Možná to bude znít neuvěřitelně, ale já už chci vypadnout z tohohle baráku a jít zase do školy. Všichni mě tu štvou. Sestřičky se tváří jako by jim v žilách kolovaly návykové látky a Léčitel zase z huby nevypustí jedinou rozumnou větu. Pořád mele pátý přes devátý a já vůbec nechápu, o čem kecá! Copak jsem studovala fakultu života? Já nejsem víla života!  Jsem víla žumpařka! Až vypadnu z tohohle blázince, vřítím se do kabinetu  té blonďaté čůzy. Chytím ji za pačesy a...

"Do háje!" lekla se Věra a odhodila deník na podlahu. Rozevřela pravou dlaň a vyděšeně zírala na modré světlo, které z ní začalo vyzařovat. Mihotavé paprsky se stáčely do nepravidelných spirál a utvářely podobu koule. "To snad ne!"

Věra se musela uklidnit, aby dokázala logicky uvažovat. A že jí to dalo hodně námahy.
 "Takže jaké máme poznávací znaky blefa?" zalistovala v paměti a nepřestala sledovat modrou kouli, "Za prvé vypadá jako obyčejný vlemdynec! To sedí. Používá modré kouzlo! To taky. Jeho krev při styku se vzduchem zmodrá. Hm, to jsem ještě nezjistila!" Rozhlédla se tedy po pokoji a snažila se najít jakýkoliv ostrý předmět. Ty ses snad zbláznila? To si chceš řezat do prstu?
 
  Kašlu na tu nánu pitomou, blonďatou. S tou si to vyřídím později! Mám teď daleko větší problém. Právě jsem zjistila, že jsem Jiná. Ano Jiná!  Neptej se, co to znamená, protože je ti po tom kulový! Všechny poznávací znaky souhlasí! Ani nechtěj vědět, jak jsem na to přišla!
  Nevím, co mám dělat! Na jednu stranu je to super, ale copak takhle můžu žít! Ani se nemůžu pořádně rozčílit, protože by se děly  neuvěřitelný věci. Je to tak vzrušující a zároveň nebezpečný! A ke všemu se to nikdo nesmí dovědět! Ani Huong!  Hrůza!
 Začalo to tím, že se mi na dlani normálně objevilo .. budeme tomu říkat To. Mám pocit, že se tam vyklubalo ve chvíli, kdy jsem plánovala odvetu Flígekrávě. Jak jsem psala, tak mi najednou cosi zasvítilo do ksichtu a já si leknutím málem cvrkla do pyžama. A uviděla jsem To. 
  Ze začátku jsem byla nadšená, ale pak jsem se Toho chtěla zbavit. Snažila jsem se To utřít o zeď.  Bez výsledku! Pak mě napadlo, že bych To mohla vyhodit z okna. Jenže vtom přišla sestra a já vykloněná z okna. Ta baba si myslela, že se chystám skoncovat se životem  a zavolala zřízence. Měla jsem namále. Kdyby na To přišli, nevím, co by se mnou udělali. Byla jsem vystrašená. Jenže pak se stalo něco divnýho. To jakoby vytušilo, co po něm chci, samo se odlepilo z dlaně a vystřelilo se někam do oblak. Uslyšela jsem jen ránu, jako když zarachotí blesk a bylo po všem. Fakt psycho! Sestře jsem pak namluvila, že jsem se kochala pohledem na město. Naštěstí mi uvěřila. Uf! Jsem hold haluzářka!
  Radost mi ale zkazilo zjištění, že mi včera odebírali krev a já si za boha nemůžu vzpomenou jakou měla barvu. Sestřička tehdy nic neříkala, a ani se divně netvářila. Tak nevím! Už nad tím přemýšlím půl hodiny.

P.S. Stavil se tu před chvílí léčitel a oznámil mi, že mě zítra pustí domů. Hurá! Mé tajemství nebylo odhaleno. Jo, a rodiče se stále neukázali! To by mě teda zajímalo, kdo si mě zítra vyzvedne?

Pokračování příště