Bylo mi čerstvých devatenáct a já přemýšlela, co se životem. Právě jsem odmaturovala jako zdravotní sestra. Ani nevím, proč jsem tenkrát na tu školu lezla! Už před čtyřma rokama bylo zdravotnictví mizerné a  teď tomu taky není jinak. A přitom můj sen byl vždycky dostat se někam "nahoru", do té vyšší třídy. Chodila jsem kolem vilek místní smetánky a přála si, žít si jako oni.

Tak. A jsem zdravotní sestra. Moc možností nemám. Nakonec snad budu ráda, když se upíchnu v místní okresní nemocnici.

Nastoupila jsem hned 8.září, tedy v pondělí, hned po mých posledních prázdninách. Léto jsem strávila u rybníka a pravdou je, že stěžovat si nemůžu, ale…moře a písek byla přece jen představa mnohem slibnější. Jednou mě u vody zastavil nějaký kluk s tím, že bych si mohla aspoň přivydělat jako modelka, kdybych měla zájem. Řekl, že bychom mohli udělat pár fotek a potom se uvidí. Dal mi vizitku a já si řekla, proč bych to nezkusila, pár kaček se hodí vždycky a za dva dny mu zavolala.

S Michalem, jak se jmenoval, jsme nafotili spoustu fotek. Co jsme spolu začali spát, přišli mi ty fotky čím dál tím lepší. Michal měl talent, ale většina jeho fotek končila jako výzdoba jeho vlastního ateliéru.

Jako zdravotní sestra jsem moc nevydělávala a Michal fotil pár svateb nebo oslav do měsíce. Žili jsme v jeho ateliéru a byli rádi, když nám ke konci měsíce zbývalo aspoň pár stovek. Života jsme si teda podle mých představ neužívali.

Jednou v zimě k nám do nemocnice přivezli asi třicátníka, opravdu pěknýho chlapa, po autonehodě. Měl štěstí, měl jen vykloubené rameno a dvě zlomená žebra. Byl šarmantní, galantní, dobře vychovaný a na úrovni - prostě ta vyšší třída - v obleku od Armaniho. Líbil se mi už od začátku a já jemu očividně taky. Když jsme ho po deseti dnech propouštěli, bylo mi to líto. Byl tak okouzlující. Z auta se na mě ještě usmál a já si myslela, že je to naposledy co ho vidím.

Za dva dny přišel do nemocnice pugét rudých růží - pro "krásného, bílého anděla Elen". Štěstím se mi zatočila hlava! V obálce bylo pozvání na večeři, na tentýž večer a telefonní číslo. Setkat jsme se měli v půl osmé u Esmé - vyhlášené a nejdražší restauraci ve městě! Srdce mi plesalo radostí! V nemocnici jsem končila v pět, což znamenalo dost času na přípravu.

Oblékla jsem si krásné černé šaty - nejdražší a nejluxusnější, které jsem měla a otevřené střevíčky na vysokém podpatku. Tmavé vlasy do půl zad jsem vyčesala nahoru a neskutečně se těšila.

Přišel přesně v půl a byl okouzlující. Večeře byla luxusní, víno staré archivní a dobré a Petr úžasný společník. Když mě po večeři pozval k sobě na skleničku, nezaváhala jsem ani vteřinu. Posadil mě do svého černého jaguára a dovezl před dům. Byl to jeden z těch nových krásných paneláků, na který jsem koukala přes výlohu realitní kanceláře. Bydlel v posledním patře, byt byl nádherný a ten výhled… Zapálil oheň v krbu  a ještě chvíli jsme si povídali a pak se pomilovali přímo na měkké přeložce před krbem.

Ještě tu noc mě odvezl k Michalovi do ateliéru. Spal. Tiše jsem si sbalila věci, napsala krátký vzkaz a na jednu z mých nejhezčích fotek obtiskla své rty. Odjela jsem s Petrem.

Prožívali jsme úžasné chvíle. Z nemocnice jsem odešla a začala pracovat jako modelka a herečka v Petrově agentuře. Od reklam jsem se velmi rychle dostala na mola a předváděla luxusní modely známých návrhářů, nafotila vlastní kalendář a stala se tváří Petrovi agentury, která šla spolu se mnou nahoru.

Byli jsme hosty nejlepších večírků a vyhledávaná celebrity. Jméno Elen Dvorská šlo na dračku a bylo vidět snad na všem. Moje skutečnost velmi předčila sny. Dovolené ve vyhlášených přímořských letovištích střídali luxusní a světoznámé hotely v Paříži, Miláně, Londýně. S Petrem nám to úžasně klapalo. Jen žárlil trochu víc než ze začátku, ale všechno bylo úžasné.

Po roce a půl jsem otěhotněla! Byl to jako blesk z čistého nebe. Byla jsem neskutečně šťastná! Petr byl úžasný, pozorný muž, kterého jsem milovala , měli jsme spoustu peněz, agentura vzkvétala, krásný byt - a teď budeme mí ti dítě!

Petr už ale takovou radost neměl. Dítě nás prý zabrzdí, zničí mi kariéru - a kariéra to je vlak, kterej nestaví všude, když už z něj jednou vystoupíš. Dokonce padla zmínka o potratu! Ale to jsem odmítla a řekla, ať už to nikdy neopakuje! Řekla jsem, že dítě si nechám. S ním nebo bez něj! Tehdy mě opravdu zklamal. A ranil. Tehdy se teprve ukázal v pravém světle.

Řekl, že když je to takhle, tak tedy bez něho! Ještě ten večer jsem sbalila kufry a odjela. Pár hodin jsem bloumala po městě, plakala a nevěděla co dělat. Do hotelu se mi příliš nechtělo, a rodiče bydleli dvě stě kilometrů daleko, teď v noci a jen tak bez ničeho k nim nemůžu přeci jet.

Nakonec jsem zaparkovala před jedním hotelem a bylo mi mizerně. Jen jsem se modlila, aby nikde nebyli novináři. Vešla jsem do hotelu. Pomalu jsem kráčela k recepci, v rukou dva kufry. Položila jsem je na zem a zvedla oči k recepčnímu. Nevěřila jsem vlastním očím! To snad není možné! Michal.

"Michale…" díval se na mě a taky nevěřil: "Elen…ehm, co pro vás můžu udělat, slečno Dvorská?" Stále jsem na něj koukala a nevěřila té absurditě…Michal… "Michale.. já nemám kam jít. Nejsou tu novináři?...ehm… potřebuji pokoj." Byla jsem zmatená a ani jsem si neuvědomila, že mi po tvářích tečou slzy. A pokud jsem si to uvědomovala, nevěděla jsem co s nimi a snad mi to i bylo jedno.

Michal obešel recepční pult a objal mě: "Tak pojď ke mně, Elen. A zítra něco vymyslíme." V jeho náručí jsem se cítila líp. Nechala jsem se odvést k jeho autu. Odešel. Ale hned se zase vrátil a byl převlečený v civilu. Odvezl mě k sobě, do ateliéru. Na zdech stále viseli moje fotky. Najednou jsem se cítila tak strašně v bezpečí. Uvařil dvě kávy a já mu vyprávěla, co jsem právě prožila, už jsem ani neplakala. Povídali jsme si do dvou ráno. Vyprávěl mi, jak se mu podařilo dostat místo fotografa u jednoho časopisu. Ale fotit digitální mašinky a počítače, to po něho nebylo a tak šel raději dělat recepčního, než špatné fotky. Byl to tak úžasný člověk…

Najednou mě mrzelo všechno, co se stalo. Jak jsem od něho odešla, bez jediného slova, že teď čekám dítě s bezcitným egoistou a kariéristou a opustila tohohle úžasného, čestného a přímého člověka.

Ráno jsem zavolala do agentury a svojí asistence řekla, že už nepřijdu. Nepřijdu nikdy a výpověď dojdu podepsat , až to bude možné!

Za dvě hodiny do ateliéru dorazil Petr. Zuřil a řval na mě, jak si dovoluju ho takhle opustit, takhle opustit agenturu a táhnout k nějaké bezvýznamné nule! Také mi připomněl, že bez něho bych zůstala takovou nulou jakou jsem byla! Byla to pravda, ale říkat to nemusel. Teď když přede mnou stál a říkal tyhle věci, myslela jsem na to, že jsem tou nulou možná měla zůstat. Že by to možná bylo lepší.

Vzal mě hrubě za ruku a táhl ke dveřím. Řval, že se k němu musím vrátit, když čekám jeho dítě - jeho syna a když to on ze mě udělal hvězdu, měla bych být mnohem víc vděčná!

Naštěstí přišel Michal. Odtrhl Petra ode mě a snažil se ho vyhodit z ateliéru. Nakonec ho praštil a vystrčil ze dveří. Petr rozzuřeně odtáhl a řval, že nula nulou zůstane, ale syna dostane hned jak to bude možné a zařídí, abych ho už nikdy neviděla.

Poděkovala jsem Michalovi a chtěla odejít. Cítila jsem, že ho miluji, ale to dítě. "Neodcházej, Elen. Zůstaň u mě a se mnou."

Zůstala jsem. Jen jsem vydala zprávu pro tisk, že jsem odešla z agentury, odešla od Petra a chystám překvapení, které hodlám představit za několik měsíců.

…

Ve čtvrtém měsíci těhotenství jsme s Michalem nafotili úžasné fotky. Uspořádala jsem tiskovku. Ukázala jsem bříško, fotky a hlavně Michala. Fotky jsem úžasně prodala, připravili jsme kalendář. Ten Michala dostal na výsluní a do konce mého těhotenství byl Michal žádaný fotograf.

V osmém měsíci mě požádal o ruku. Přijala jsem a bylo to, to nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Hned po Pavlíkovi.

…

Dnes je mu pět měsíců a je to zdravé, krásné dítě. Petr měl tenkrát pravdu..jeho syn. Nezajímal se o něho a ještě ho nikdy neviděl.

Proč je můj chlapeček Pavel? Michal nechtěl, aby se jmenoval po něm, i když jsem si to přála a Pavel… zdálo se mi do docela vtipné - Petrův syn - Pavel.

Ale nevím, jestli se to Pavlíček někdy dozví. Michal je báječný táta a skvělý manžel. Miluji ho a Pavel je náš syn. Náš.

Jsem strašně šťastná. Zatím nefotím a nevím jestli ještě někdy budu. Michla je teď uznávaný fotograf. A já jsem šťastná. Nejvíc, když vidím, jak Pavlík usíná v náručí svého táty - mého Michala.

Teď jsem se konečně dostala "nahoru", málem až do sedmého nebe…