Lesní balada
Temným lesem v noci černé
zvuky divné ozývaj se,
sova bystří sluchy svoje,
však přes hustotu temna, co je
v lese tak moc hlubokém,
bystření je sově marné.
Noční můra neodolá,
letí hlobkou temnoty
- tvrdá kůra stromu kryje
muří tělo docela
a již k nepoznání tělo její,
mízu stromu v černu pije.
Jen ta právě svými křídly
zaznamená zvuky divné,
brní a přílišně se chvějí, věru!
A podléhají tónům strašným;
jen můra ví teď jediná,
co se skrývá v tmavém šeru.
Vrah krutý v mokrém kapradí
natahuje lana chytře,
myšlenkou na štěstí nechává se vést!
Představa blaha proletěla
hlavou vraha, jenž lana k sobě pojí
a potutelný výraz jehož jest.
Můra cítí pach a vlhkost,
zvuky stále zesilují,
třese křídly svými stále,
bojí se a třese dále,
již nemůže letět domů
k těm, co ji snad milují.
Slzy strachu - mokrá křídla,
vrah se plíží z daleka,
však dálka je to nevelká
a vrah si cestu neprodlouží,
uletět chce - leč nemůže
a vrahoun po ní přece touží.
Z představy se stala pravda
- blahem pavouk obklopen,
můra chutná jako nikdy,
křídla padaj na provlhlou zem -
ta, co už tak promočena slzou,
jež měla býti jen zlým snem.
Temným lesem v noci černé
zvuky zase ozývaj se,
vítr chladný krajinou si sviští
v noci smutné bez luny,
kde sovy věrně lamentují
pro oběti příští.
|