|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
I.
Musím to napsat, musím Ti vše říct,
i když snad vůbec nebudeš to číst.
Nemůžu si nechat pro sebe jen sám,
všechno to břímě, co na srdci mám.
Všechnu tu bolest, co mě v duši trápí,
Musím to napsat, dřív než se to ztratí.
Vzpomínky, pocity, na papír já dám.
II.
Byla už noc, já byl velmi smutný,
že něžných chvil s Tebou konec přišel nutný.
Venku byl mráz, všude ležel sníh,
já hledal jsem Tvou tvář v bílých závějích.
Zatímco nohama pevně stojíš na zemi,
já vznáším se vždy aspoň pár metrů nad zemí.
A i když mě ranami k zemi stále srážejí,
budu se vysmívat jim svými básněmi.
Jenom Ty chybíš v tom povětří má milá,
věřím že výška ta by se Ti líbila,
kdybys o pár metrů byla tak slunci blíž!
Stojí to za pokus, zkus to, však uvidíš.
Chce to jen odvahu, neboj se, má milá,
stačí jen hodně chtít a roztáhnout křídla,
potom už jen jimi silněji zamávej,
zpočátku bolí to, Ty to však nevzdávej.
Vzlétli jsme na křídlech bílých nad krajinu,
nemůže přičítat nikdo mi za vinu,
že jsem ti ukázal trochu víc světa krás,
že nejdeš cestičkou, po které jde se snáz.
To však byl jen můj sen, Ty jinde teď jsi a spíš,
o křídlech bělavých vůbec nic netušíš.
Venku je mráz, všude leží sníh,
Jen já hledám stopu Tvou v bílých závějích.
III.
Na dvou světa koncích jsou dva kamarádi
a oba pláčí. Proč? Buď oba lhou,
nebo se mají rádi.
Však kde najít sílu si to říct?
Jak silný může být
mezi nimi cit,
cit mezi přáteli,
když podívat se navzájem do očí nesmějí?
Tak metr vem, cit odměř přísně a potom běž.
Odsud je přátelství, plot, pak láska,
odsud je pravda, zeď, pak už jen lež.
Kdo mi dal právo na tvé slzy, na tvůj pláč?
Jsem přece klaun, já lidi jenom bavit smím!
A když si myslím, že zasloužím si víc,
naději svou krutě podvádím.
Jak přiložit mám na tvé rány fáč,
jež způsobil jsem Ti svým trápením?
Měl bych se sebe ptát, co jsem to vlastně zač,
že křídla rozbitá za nohy pevné na zemi
ni po tolika pádech svých nevyměním.
Jaké moudré rozhodnutí, vypnula jsi telefon.
Má rušit snad klid Tvůj kdejaký blázen?
Desetkrát nechal jsem zaznít dlouhý tón.
Ty jsi však přistála z oblaků touhy na zem.
|
|
|