Já, mé druhé já a archanděl Michael

            Znala jsem ho od nepaměti. Vlastně všechny anděly jsem znala odedávna. Protože i já jsem byla anděl a ačkoli o sobě píšu v ženském rodě, tak jsem vlastně bezpohlavní bytost.

            Šla jsem, ne nešla, ale letěla, protože andělé létají. Letěla jsem se s Michaelem ještě rozloučit. Teď už jsem si nebyla tak jista, že jsem se rozhodla správně. Včera se mi to však zdálo tak snadné a jednoduché. Dnes už ne. Na shromáždění andělů se hodně mluvilo o jedné malé planetě na kraji vesmíru, kde bytosti už zapomněli čím byly a hrály si na jakési „lidi“ a v anděly přestaly úplně věřit. Tak jsem se rozhodla jít na tu planetku a ukázat jim, jak to ve skutečnosti vlastně je.

            „Bude to pro Tebe těžká zkouška, ale neboj, budu stále s Tebou“, řekl mi na rozloučenou Michael.

            „Proč? Nemyslím si, bude to legrace.“

            „No, v temných dobách, které teď na Zemi panují, nepředpokládám, že to pro Tebe bude tak zábavné, ani nevíš do čeho jdeš. Nechceš si to ještě rozmyslet? Nikdy jsi na žádné planetě nebyla.“

            „Už jsem se rozhodla, jdu hned. A kdyby něco, tak zpátky můžu vždycky. Nebo ne?“

            „Tak snadné to není, kdyby bylo nejhůře, musíš vyhledat 3 mágy. A oni Ti pomohou.“

            „Tři mágy? Aha, ty znám.“

            „A nezapomeň, budu vždy s Tebou…“

            Jeho poslední slova už jsem skoro neslyšela, jak rychle jsem pospíchala. Raději jsem nepřemýšlela a vletěla jsem do toho rovnou po hlavě…

            Aaaa, hrůza, letím někam do neznáma …. bojím se, je tady šílená tma… aaaaaaaa

Nééééé… taková temnota a strašná zima………nééééééééééééééé

___________________________________________________________________________

            Veronika odcházela z přednášky. Ještě cestou domů o ní přemýšlela. Velmi zajímavá přednáška o Ježíši a o třech králích, které nazývali mágy. Přišlo jí, že už o tom kdysi někde slyšela. No ale zavrtěla hlavou a nechala to být. Veronika na tyto věci vždy věřila, cítila, že existují určité věci mezi nebem a zemí. Ovšem ohledně andělů byla dost skeptická. Na anděle odmítala věřit. Od své nejlepší kamarádky sice dostala k narozeninám „Andělské karty“, ale zatím je uložila do skříně a nesáhla na ně.

            Po tragické smrti svého manžela žila Veronika sama. Měla sice několik přechodných vztahů, ale dle jejího mínění, to nikdy za moc nestálo.

            Po příchodu domů šla ke skříni a vyndala „Andělské karty.“ Dle návodu provedla úvodní rituál a vložila do karet svůj energetický otisk tak, že na každou položila svoji dlaň.  Poté karty zamíchala a vyložila si. Jako středová karta jí vyšla karta Archanděla Michaela. Veronika nechala karty rozložené na stole a šla spát. Takto je nechala asi týden a nic se nedělo. Jeden den před spaním měla silný pocit, ovšem ničím nepodložený, že není v pokoji sama. Začalo jí prudce bít srdce, ale rozumem si řekla, že se jí to pouze zdá a nikdo tu není. Pak se uklidnila a usnula.

            O víkendu jela za svojí kamarádkou Martinou. Právě od ní dostala karty. Věděla, že Martina s nimi pracuje už delší dobu.

Pověděla jí o svém zvláštním pocitu.

„To je zvláštní, přesně ten samý den jsem měla podobný pocit, že nejsem v bytě sama. No a večer před tím jsem si vytáhla kartu Archanděla Michaela. Jsem ráda, že jsi to také zažila, už jsem si myslela, že mám halucinace.“

„No to já taky, ale už dříve jsem cítila určité věci, tak si myslím, že tam opravdu někdo byl. Na anděly ovšem moc nevěřím, ale co kdyby…“

„Uvidíme, zda se ještě něco přihodí.“

            K večeru seděla Veronika v čajovně a povídala si se svým novým přítelem Pavlem.

„Věříš na spřízněnou duši, na své druhé já?“ zeptal se Pavel.

„Hmmm spřízněných duší máš určitě více, nikdy to není jen jeden člověk. Ale druhé já? Ohledně toho jsem docela skeptická. Copak znáš někoho, kdo ho našel?“

„Víš, že ani ne. Ale u Tebe mám pocit, že …“

Řeči… pomyslela si v duchu. Co s tím všichni mají.

Povytáhla obočí a tak začal Pavel raději mluvit o něčem jiném.

            Pozdě v noci seděla a přemýšlela. No, ale co kdyby nakonec přeci jen andělé existovali? Zkusím je přivolat. Za zkoušku nic nedám. A začala tiše volat: „Archanděle Michaeli, ukaž se mi, Michaeli….“ Nestalo se vůbec nic, tak si lehla a za chvíli už spala. Zkusila to i několik následujících večerů, ale stále bez výsledků.

            Dneska mě to v práci nějak nebaví, už abych šla domů. Je jedenáctého, zkusím to dnes naposledy a když se nic nestane, tak s těmi nesmysly končím.

Po příchodu domů zapálila Veronika všude svíčky a pohodlně se usadila, zavřela oči … chvíli měla určitý pocit, jakoby k ní někdo mluvil. Náhle se jí zamotala hlava a začala vidět všude tmu, černo……..byl to strašný pocit, jakoby padala a padala a nemělo to konce, tohle ale už kdysi cítila… je to tak hrozné… je to sen?

            Když jsem otevřela oči, byla jsem v neurčitém prostoru a cítila jsem, že nejsem sama. Kdo to tam stojí, nemohu se podívat, nevidím… a pak jsem ho uviděla. Michael, to musí být on.

            „Kde to jsem…? Tak už to všechno skončilo?“

            „Zatím ne, říkal jsem Ti, že to nebude nic jednoduchého.“

            „Ne, ale já nechci, už nechci zpátky, je to příšerné… ne zpátky už mě nikdo nedostane….“

            „Sama jsi se rozhodla a své poslání jsi ještě nesplnila, nemůžeš jít proti řádu času. Stále jsem byl s Tebou…“

            Mluvil tichým nádherným hlasem. I on samotný byl krásný. Bohužel jsem to nemohla vnímat, uvnitř mě se něco svíralo a při představě, že budu zase opuštěna a sama někde v jiném světě mi málem puklo srdce. Proč? Proboha proč jsem se do toho vůbec pouštěla?

            „Ty mě ale můžeš pomoct, musíš to udělat“, křičela jsem i když z mého hrdla nevyšla ani hláska, „nikam už nejdu!“

            Usmál se: „Andělé nemohou zasahovat do kola osudu. Pomohli jsme Ti mnohokrát, ani o tom nevíš.“

            „Ne to určitě nevím! Myslíš, jako kdy? …Tenkrát, když mě upálili jako čarodějnici nebo když mi zemřel manžel? A kolik životů ještě? Kolik?“

            „Nejsou žádné životy, jsi to stále Ty a nikdo jiný“, hovořil velmi klidně. 

            Trvalo to velmi dlouho než jsem se uklidnila nebo mi to pouze tak přišlo. Pochopila jsem, že moje cesta neskončila a vrátím se…

            „Proč si to ale nemohu pamatovat, to by mě moc pomohlo? A taky nechápu, co to tam mají s tou druhou polovinou a …“ chrlila jsem ze sebe mraky otázek.

            Michael však byl velmi trpělivý.

            „Proti mechanizmu zapomínání jsou i andělé bezmocní. Trvalo nám to přes dva tisíce let než se nám podařilo, abys nás opět viděla a vnímala. Teď už to bude mnohem lepší, budeme spolu moci mluvit.“

            „Ale to mě nebude nikdo věřit, budou si myslet, že nejsem normální!“

            „Nebudou, už je mnoho těch, kteří vědí…a pamatuj si, 3 mágové…“

            „To je moc fajn, tři mágové se od zrození Ježíše na Zemi znovu nezjevili, to mi opravdu moc pomůže. A nikdo jiný? A co to druhé já, jak to je?“

            „Ohledně druhého já to nech být. Je to pouze iluze, není to pravda, něco co není rozdělitelné, nemůže mít svou druhou polovinu. Možná, že by Ti ještě někdo mohl pomoci, někdo kdo ví, tak jako Ty, ale teď je ještě moc malý, zrodil se teprve před nedávnem… ale potkáte se, mezi anděly existuje něco jako pupeční šňůra, neviditelné propojení a tak se poznají a najdou i kdyby kvůli tomu cestovali přes celý svět a prošli ….“

            „Ano, máš pravdu. To jsem ráda a jak se jmenuje…?“

            „Jeho jméno je ….“

            Veronika sebou trhla. Co… co to bylo za divný sen, tak zvláštní a nějaké jméno, ale jaké. Nemohla si vzpomenout … ale cítila, že bylo moc důležité.

Pavel ji pozval na sobotu večer k sobě domů. Nevěděla zda má jít, ale protože konec konců neměla žádný jiný program, tak se rozhodla, že půjde.

            Dlouho si povídali a popíjeli čaj. Pavel stále mluvil, ale nakonec byla ráda, že mluvit nemusí a tak jen přikyvovala. Ani vlastně nevěděla, co říká.

„Daniel …“

„Kdo?“, trhla sebou, „můj manžel se také tak jmenoval, to je zvláštní, jakoby …“

„Daniel je syn mé sestry. Jsou mu dva roky, je úžasný.“

Veronika se dlouze zahleděla někam do neznáma. To jméno, kde ho jen slyšela…

A pak, když se Pavel zeptal, zda chce zůstat přes noc, souhlasila.

Za několik dní seděla s Martinou v kavárně.

„Tak spolu chodíte? No to jsem ráda, že už konečně nejsi sama.“

„Asi jo, chodíme. Nejdříve jsem si to nemyslela, ale nakonec má modré oči, což jsem vždycky u muže chtěla a Daniel měl také modré oči, tak je to možná znamení.“ On totiž i archanděl Michael má modré oči, ale to si už pomyslela Veronika jen pro sebe.

„Jsem ráda, že jsme se viděly, vypadáš velmi šťastně ….“

„Díky, tak se uvidíme zase za měsíc. Ahoj“.

„Ahoj“.

Odcházela a usmívala se. Šla domů k Pavlovi ….

            Michael se usmíval. To to trvalo, ale hlavně, že se nakonec našli. Veronika a Daniel…