Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Sladká i hořká naivita
Autor: dandy (Občasný) - publikováno 5.10.2005 (12:31:01)

Sladká i hořká naivita

Vyšla z domu a jen krátce se ohlédla. Auto, velké, černé, kdo ví jaké značky, už čekalo u chodník. Ale ona se ještě zadívala ku svému mizernému bytečku. Nyní to už cítila. Úplně dokonale. Již se sem nikdy nebude muset vrátit. Zvolna v rukou zachrastila klíči, pohlédla na ně. Proběhlo jí hlavou, zda má udělat ten symbolický tah a nechat je volně se snést do kanálu. No a pak si to rozmyslela a vrátila je zpět. Instinkt jí říkal, že se to dnes stane. Že to on vysloví. Ale její instinkt se občas pletl. Vlastně docela často.

Otočila se zpět a ladně, jako dáma, kráčela k autu neznámé značky. Asi německé. Henry si potrpěl na německé vozy, nějak nevěděla proč, ale ona toho o světě nevěděla ještě hodně. Ona byla Káťa a on Henry. A on to dnes měl říct. Musel. Určitě ano. Možná ano.

Došla k autu a z druhé strany už přiklusal její řidič. Jmenoval se Vasilij a nějak dál, bůh ví jak. Přátelé mu říkali Vasil Zprdeletlama a to mělo v sobě cosi výstižného. Jeho obličej měl své zvláštní kouzlo. Kátě při pohledu na něj v hlavě vždy vyplula taková zvláštní myšlenka na nadrbaného gorilího samce. Rychle zahnal tyhle vlezlé představy a přistoupila k otevřeným dveřím. Dnes se musela soustředit na krásnější věci. Zvolna pokývala na Vasila a ten jí kývnutí oplatil svou mohutnou, holou hlavou.

Pomalu se rozjeli. Skoro celou cestu si poupravovala svůj liščí límec a večerní róbu, obojí dostala od Henryho. Henryho, který dnes měl vyslovit tu prostou otázku. Vezmeš si mě? Jak krásně to znělo. Lahodilo to jejím uším. A proč si to vůbec myslela? Důvodů bylo hned několik. Chování Henryho se v posledním týdnu rapidně změnilo. Stával se takovým roztržitým, občas od ní uhýbal pohledem a jindy jí tím samým pohledem bedlivě zkoumal od kotníků až po hlavu. Trochu méně než po hlavu. A už tři dny se spolu nesetkali. Bděla na svém prosezeném křesle, shlížela jednu telenovelu za druhou a netrpělivě vyčkávala. Nevěděl, co si o tom má myslet. Občas se jí vtíralo na mozeček, že se s ní snad chce rozejít. Tyhle myšlenky odháněla jako mouchy od sendviče, ale musela se ptát, zda nemají své opodstatnění. A dnes dopoledne se to událo. Zavolal jí a roztřeseným hlasem sdělil, zda by s ním nešla na večeři do jeho restaurace. To nikdy nedělal, říkával, že na takové zbytečnosti nemá čas. Že žijí v uspěchané době. Přesto jí dnes dal tuto nabídku a ona horlivě přijala.

Celý den se upravovala, líčila, obvěšovala šperky. Ona věděla, že se zeptá. Jejich vztah už trval tak neskutečně dlouho, zhruba půl roku, prošli si dobrým i zlým. Jen kvůli Henrymu nechala své práce. A očekávala tento okamžik.

 

Nořili se hlouběji a hlouběji do temnoty nočního města. Všude kolem neony a tisíce světel. S nostalgií vzpomínala, jak se v obdobných nocích procházela po těchto ulicích. Její život byl vždy spíše mizerný, než dobrý. Ale ona si nestěžovala. Po smrti svého alkoholem prosáklého otce zdědila byt a k tomu dluhy po celém městě navrch. Učení na škole jí nijak zvlášť nešlo, otec říkal, že je to pro ní stejně zbytečnost, matka, dokud to s fetováním trochu moc nepřepískla, vždy horlivě přikyvovala. Když Káťa zůstala sama, musela si sehnat nějakou dobrou práci. Bylo to těžké, ale ona se snažila. Dlouho dřela, aby se dostala na to místo. Výhodou toho zaměstnání byl fakt, že inteligence u něj byla spíše na škodu. Poté stačil jen menší zácvik a ona pětkrát do týdne pilně docházela na večerní kurzy ke svému chlebodárci, aby se stala tou nejlepší.

Na světě existovali tací, kteří si na život stále jenom stěžovali. Káťa nikdy. Všechno brala s nadhledem. A proč ne? Práce jí bavila, mohla v ní uplatnit svůj talent, vášeň sobě vlastní. A fantazii, jistě, i svou fantazii, měla velký potenciál pro to, co dělala. Práce jí povětšinou zcela naplňovala, a také po všech stránkách uspokojovala. Samozřejmě, že občas přišli krušné časy, ale to ona vždy překonala. A nakonec se jedné noci, právě cestou z šichty, setkala s Henrym.

Jel kolem chodníku se svou obrovskou limuzínou, hledal objekt, jak tomu říkal. Pak se jejich oči setkali. Ona, ve velice dlouhých kozačkách a velmi krátké sukni. On s podmanivým pohledem a kubánským doutníkem v koutku. Oslovil jí líbezným hlasem, lehce podbarveným whiskou a celoživotním kuřáctvím. Přisedla k němu. Celou noc byli spolu, ať již v autě, nebo pak v kuchyni, v chodbičce, předsíňce, či  nakonec i v ložnici. Celou noc si rozdávali vzájemnou radost. A ona poznala, že již nikdy nechce být s nikým jiným. A on poznal... tedy Káťa nikdy nezjistila, co on poznal, ale jejich vztah byl krásný a již tak dlouhý. Proto věděla, že se zeptá.

Henry měl v kraji velkou úctu a to se Kátě líbilo. Každý ho bujaře zdravil a hostil. Jen se rozkřiklo o jejich lásce, všichni začali projevovat úctu i jí. Že již nemusí platit činži, že už vůbec nemusí chodit do práce, jen ať Henryho pozdravuje a přimluví se za toho, či onoho. Kátě se líbil i Henryho humor, tedy oni dva spolu zase tolik nemluvili, na to byla doba příliš uspěchaná, ale často poslouchala hovory Henryho a jeho gentlemanů. Ona jen jak myška cupitala kolem a přinášela další lahve, či kafe, vždycky se mohla jen usmát nad bodrými vtipy té vybrané společnosti. Třeba když Vasil konstatoval, že ten Japončík z asijské restaurace už celý měsíc neplatil povinné poplatky. Na to se Henry hluboce zamyslel.

„Botičku?“ pokračoval dále svým hlubokým hlasem Vasil.

„Skvělý nápad, rybky si šmáknou,“ zasmál se Henry a na to se začali chechtat všichni přísedící. Jindy zase Vasil doporučoval, že by měl toho Bena trochu polechtat, protože se nějak moc vometá kolem Rumunů. Podruhé třeba Henry přikázal, že by bylo potřeba olovem vysvětlit Edovo řiti, že by měl být příště při akci opatrnější. Občas jí to přišlo divné, jak náhle Ben někam zmizel a to dokonce i s Edem, dobrým to řidičem. Dostávalo se jí jednoduchých vysvětlení, že Ben odjel na dovolenou do Argentiny, nebo že Eda poslal Henry do Arktidy pro speciální zásilku. Nijak se nad těmito fakty nepozastavovala, i když se mnoho mužů z těchto dovolených nevrátilo, ale jí to bylo jedno.

Až potom to s účetním Georgem, že ho nešťastnou náhodou sežral v Kanadě medvěd, jí trochu zarazilo. Do té doby Káťa netušila, že jsou v Kanadě medvědi, avšak i to časem pustila z hlavy. Neměla jediný důvod Henrymu nevěřit.

 

Velké, černé a dost možná německé auto zastavilo u budovy Henryho italské restaurace. Kulhavě opět přiklusal Vasil, aby Kátě otevřel dveře. Vystoupila a krůček po krůčku vcházela do budovy, která byla dnes pro veřejnost uzavřena. Existovala nyní jen pro ně dva.

Uvnitř ji už vítal Henry, milým, i když trochu nesmělým, polibkem. Jen se pousmála nad jeho roztřeseností, čím dále více jí to ujišťovalo o její domněnce. Přišli k překrásnému stolu, bylo již prostřeno, lahodné žebírka, která měla ze všeho nejraději, provoněla celý sál. Místnost osvětlovali jen svíce, byli tam sami dva.

Hned po žebírkách jí zaujal obraz visící za její židlí. Zkoumavě si ho prohlížela. Snažila se o nějaký náznak uměleckého konstatování. Henry k ní přistoupil a zlehka jí objal kolem pasu.

„Kdopak to stvořil lásko?“ optala se Káťa .                   

„Originál nějaký Ital da Vinchi, ale tohle je jenom kopie. Jmenuje se to Poslední večeře,“ zašeptal jí přemýšlivě do ucha.

„A není to jako nějak nezákonný, takhle to od někoho vobkreslit?“

„Možná trochu, o tom jsem opravdu ani moc nepřemýšlel,“ přiznal se rozpačitě.

„Henry, dávej si pozor na tyhle taliány. Jsou to vostrý hoši. Co když šéfoval ten Vinchi nějakýmu řádnýmu klanu a teď po tobě půjde, hm?“

„Ehm, možná máš pravdu, budu opatrný.“ Káťa vycítila z Henryho hlasu jistou netrpělivost. Byl úplně nervózní! A tak roztomilý...

„A eště Henry, čemu se ty samtusáci  tak tlemí?“ otázala se hovorovým tónem, aby trochu ulehčila Henryho napětí.

„Nepůjdeme raději už jíst?“ přerušil její filozofické úvahy Henry chvatně a už jí odsunoval židli, aby si mohla posadit. Káťa mlčel. Otec jí celé dětství vtloukala do hlavy, že mlčet je o hodně lepší, než mlít blbosti. A u tebe dvojnásob Katuše, dodával. Co byste chtěli od citlivého muže, který dcerce říká po ruském, raketo-střelném vozidle.

Káťa  nikdy nijak zvlášť nerozebírala žádné náznaky, dělala, co se jí řeklo, mluvila, jen když se někdo zeptal, nebo když se jí zdálo, že by mluvit možná měla. Také věřila v pravou lásku, a  že se to všechno špatné jednou v dobré obrátí. Klasická teorie o princi na bílém koni. Tak to má dopadnout v každé správné telenovele a ona byla přesvědčena, že jednu prožívá. Většina věcí se nyní začínala naplňovat. Sice princ nepřijel na bílém koni, ale v černém autě s holou pravděpodobností německé značky. Vlastně nepřijel ani sám princ, ale vyslal věrného Vasila, připomínajícího již zmíněnou gorilu v říji. Přesto ale se to důležité blížilo. Byla tak netrpělivá, že ani nedokázala jíst svá oblíbená žebírka na broskvích.

Speciálně pod její židlí ležel huňatý, bílý koberec, příbor se leskl, talíře odráželi světlo svíček. Všechno bylo dokonalé. Romantické. Jen co se Henry trochu pošťoural v žebírku, otřel se ubrouskem a zadíval se na Káťu.

„Víš Káťo, musím ti něco říct.“ A je to tady, pomyslela si. „Přišel čas, aby došlo v našem vztahu ke změně. Radikální změně. Víš... ehm.“

„Pokračuj!“ takřka vykřikla pobízivě.

„Víš... no vůbec mi to neulehčuješ Káťo.“

„Řekni to Henry.“ Bylo to tak dojemné, už se jí kouleli slzy štěstí po tváři.

„Dobře tedy.“ Na ta slova začal Henry pod stolem cosi lovit v kapse. Káťa už to viděla. Překrásná vyřezávaná krabička. On jí otevře. Bude uvnitř, na rudém semišovém podkladu, nádherný a třpytivým. Prsten, a určitě s diamantem, hodně velikým, přímo obrovským. Na to si Henry potrpí. A najednou jí to romantické svatební rozjímání  přehradilo ohlušující Prásk. Nebo možná Boom, protože lehce se o tom mluví, ale když už to člověk uslyší na vlastní uši, je to opravdu rána a ten zvuk se ani nedá nijak vychutnat, či popsat. Také se strašně lekla, doslova jí to vyrazilo dech. Napadlo jí, že možná Vasil právě otevřel láhev šampaňského, i když na to ta rána byla zase příliš blízko. „Promiň,“ zašeptal potichu Henry a pokusil se o úsměv. Z těch slov jí přímo drtivě bodlo v břiše. Ještě malou chvilku nechápala, poté zaznělo další Prásk, následované neméně hlučným Boom a nastal konec. Hlava Káti se volně snesla do talíře s žebírky. Vlastně tam žuchla. Vlasy se jí smáčeli v broskvové omáčce, ruce bezprizorně svěsily ze stolu. Henry prudce odsunul židli a ta se za ním povalila. On na to nehleděl a přešel k obrazu. K Poslední večeři. Zahleděl se do něj a nemotorně vrátil revolver zpět do kapsy. Do místnosti s dupáním přiklusal Vasil, následovaný dvěma společníky obdobného ražení. Vasil ledabyle obešel stůl a prudce trhnul vzad židlí Káti, aniž by se na ní podíval. Její tělo dopadlo do bělostného koberce a to už vůbec ne s majestátností dámy, ale naopak s těžkostí pytle ovsa. Zbylí dva pochopové se dali do práce. Zabalili jí do tohoto již připraveného umělého koberce a beze slova vynášeli z místnosti. Ani nezašpinili krví podlahu.

„V pořádku šéfe?“ optal se citlivě Vasil.

„Ach ano, jen... jsem příliš přecitlivělý. Taková blbost a takhle mě to rozhodí.“ Henry se roztěkaně vysmrkal do kapesníku.

„Ale nebuďte tak sentimentální,“ utěšoval ho Vasil a přátelsky ho objal kolem ramen. „Já vám říkal, že bych to zmáknul. Nemusel jste se špinit. No co se dá dělat, bylo to nezbytný vodbýt. Už toho kravka věděla moc. Z toho si nic nedělejte.“

„Máš pravdu kámo. Víš, já to musel udělat sám, přece něco ještě snesu. Tak dost keců, čas letí. Žijeme v uspěchané době Vasile! Katuš, Katuš, svět není růžovej holka.“

A tuhle zkušenost Káťa do smrti nezapomněla.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter