Zasranec

„Tak já už jdu miláčku!“ Tak to je má drahá polovička. Tedy spíš už tří čtvrtina po tom průseru s Kájíkem, kdy to prasklo. Tedy moje šprcka. Pak už to šlo rychle, po porodu nakynula víceméně do dvojnásobných rozměrů. „S kýmpak to mluvíš zlato?“

„Ále jen se šéfem,“ přitiskl jsem více k svému oušku sluchátko.

„Ono to tam ještě je?“ No a tohle je Jarka. Blbá, tak jako asi všechny blondýny, ale s jejím mozkem přeci jenom nešukám.

„Stále tu v domě máme ještě ty problémy s parazity šéfe, ještě pořád.“

„Drahoušku, vyzvedl bys prosím Kájíka ze školky, já to asi nebudu stíhat.“  

Si děláš prdel ne? „Kočičko...“ zažadonil jsem vlídně, „vyzvedni ho, já to asi taky nezmáknu. To víš, dneska bude frmol.“ Tak v tom rozhodně nekecám.

„Dobře broučku, nějak se pokusím.“

„Ty jsi hodná zlatíčko, tak pa...“

„Pa-pa,“

„Paaaa!“ No pa-pa-padej už.

„Ahojky,“ zastavila se ještě a usmála. „A pusinku?“ Ach bože prosím... to ne! Mlask. Už jste někdy měli pocit, že líbáte sloní řiť? Ale slovy nějakého reklamního mamrda, když ji miluješ, není co řešit. Drobný problém je v tom, že já ten pytel sraček s kterým jednou za tři týdny spávám, nemiluju ani ždibet, řekl bych. Taky jsem si ji přece jenom nebral kvůli tomu. Ale pak jsem se nějak do toho zapletl a už se nemohl vyplést. V tom je ten problém, když si vezmete křesťanku. Rada pro všechny: na křesťanky serte! Fakt jo, věřte mi. O potratu jsem se nemohl ani zmínit a dohnat ji k rozvodu? To bude ještě problém, pokud to pojebu, její fotříček ze mě vydře poslední padesáťák. „Uvidíme se v neděli!“ Raději bych neviděl. A vůbec... kam jsem to koukal, když jsme se brali? Ale to už se mé drahé klubko loje vyvalilo z bytu.  

„Ahoj broučku,“ zahlaholil jsem. „Máš se kočičko?“

„Tak co patrona? Už vymázla?“

„Jasný, je pryč, hnída. Konečně. Ani nevíš jak se na tebe těším.“ No ale jestli dneska nepřijdeš, zastavím se v bordelu, žádnej problém.

„Budeš mít večer čas?“ Ale přeci jenom, když je to doma a zadarmo...

„Doufal jsem že se zeptáš.“ A teď to přijde. Jak to, že i každá blondýna, tedy stvoření to vypatlané, je takhle rafinovaná. Nejdřív na vás vymázne lochnu, napruží všechna perka v těle a pak si začne klást požadavky.

„Kdy to s ní konečně skončíš?“ Neříkal jsem to?

„Ale no tak, víš, že ty jsi pro mě jediná.“ Kaju se. Ano, nepůjdu do nebe, zhřešil jsem. Jsem kurevskej lhář. Nebo spíš jenom vykladač polopravd. Jasný, vlastně ani nelžu. Určitě jsi pro mě ta první, kotě. Ono přeci jenom, dáváš fešně.

„Ach jo, já nechápu, proč s ní ještě zůstáváš, proč tu hnusná kupku slizu neodkopneš.“

„Není to tak lehké, má tajemná krásko. Připravila by mě o Káju a to bych nepřežil.“ Kecám. Přežil v pohodě. Ten malej, nevychovanej parchant mě začíná pěkně srát. A to je mu teprve pět! Co  pak v pubertě? Asi ho vykastruju, třeba to pomůže.

„Ty máš svýho kluka opravdu rád viď?“ Jak vosu v řiti.

„To víš, než jsem tě poznal, byl jediným světlem v té tmě s tou... s tím monstrem. Nepřežil bych, kdyby mi ho ukradla.“ Nebo spíš, nepřežil bych, kdyby mi čórla všechny prachy a barák. Svině. Ale musím uznat, že mě hold ta svině živí, a to bys ty kočičko nezvládla.

Když bylo večerní potláskáníčko zajištěn, vzhůru jsem vyšel ku své práci. Nahlédl do zápisníčku, ano schůzka s přítelem Lumírem, trochu obtloustlým plešatým úředníkem, řádným prasákem rovněž, jak se ke mě donesl. Dále vyhláška jednoho maniodepresivního buzeranta, občas žasnu jak jsou nějací lidé dokonalí..... a ano Helenka. Stará známá, stará dobrá známá a protože, jak už jsem řekl, stará, tím pádem bývalá a chvilková známá.

Nu, to je rušný den, tak vzhůru za drahým přítelem! Kurva já jsem básník.

Lumírek si seděl u svého stolku, dolní rtíček, jinak také takovou flákotu připomínající leklou rybu, si lačně okusoval, prstíky, jakoby nateklými, bubnoval po desce stolu. Něco tušil hošík, ale tak, či onak, nemohl tušit správně.

„Ahoj kámo, tak jsem tu,“ Lumír nervózně nadskočil.

„J-jsem tu, jak si chtěl.“ Normálně Lumírek nekoktá, ale dnes byl poněkud podrážděný. Nemusel jsem to na něj hrát tak melodramaticky, ale prostě jsem jen chtěl, aby se ten oplzlý kokůtek trochu vycukal. Jen tak, pro zábavu. „Psal si, že de v-vo něco vážnýho.“ Nyní jsem nasadil pohled ala smutný, věrný přítel.

„Lumíre, kámo, něco se mi dostalo do rukou a znamená to potíže. Velký.“ Lumča na prázdno polkl a tu jeho ulízanou hlavičku pokryly ledové krůpěje potu. „Ty víš, že já mám různý kontakty, už jsme spolu přeci jenom párkrát něco vyjednávali.“ Lumír, chlapec to přeslušný, sic kterému občas nevadí drobnější podvůdky, či jak jsem tedy zjistil, takové menší polízáníčko. Menší, menší, fakt docela maličký. „Zavolal mi jeden... známý, určitě ne přítel, vlastně jsem dost nerad, že jsem ho kdy potkal. Není to dobrý člověk Lumíre, a on mi předal tohle.“ Zalovil jsem v aktovce a vytáhl jednu ze dvou obálek. „Je dobře Lumíre, že se to dostalo do mých rukou. Bůh ví, co by s tím ten hajzl udělal. Takhle se to dá řešit.“ Podšoupl jsem po stole Lumčovi tu zmíněnou obálku a jeho lačné, červovité prstíky jí uchopili. Copak tam Lumírek viděl? No to co předtím já. Sebe sama, s těmi megalomanskými bombarďáky na kolena stáhlými, a dvě rozkošné holčičky s bičíky, jak ho obíhají a popleskávají. Úplně slyším jak Lumča píská, po vzoru srstnatého prasátka. Lumčo, Lumčo, ty starej kanče.

Vydal ze sebe takový sípavý zvuk. „Huhekuhý?“

„Ano. Něco s tím uděláme přítele. Ten ošklivej... vyděrač, chce sto tisíc Lumíre. Pokud mu je nedám, předá to tvý ženě. Lotr. Já s tím nemůžu nic dělat.“ Lumír kývl a já pochopil, že asi s transakcí souhlasí. „Budeš moci ještě dnes?“ hlava mu opět mohutně na krku poskočila. „Tak jo. Ve čtyři. To bude dobrý Lumíre. Sejdeme se na zastávce, jo? Tak ahoj.“ Zvesela jsem vykročil, potěšen ze zvládnutého obchodu.

Tak, pravý čásek na druhý bod programu. Vyhláška. Požádal mě o ní jeden.... hm přítel opravdu ne. To by bylo zavádějící. Mám jen pokecat po telefonu, s jeho... přítelem, protože se trošičku nepohodli. Obyčejná pomsta, na kterou sám nemá žaludek.

„Ano?“ zapěl do sluchátka nejistý hlásek. Nejistý teplý hlásek. „To jsi ty Martínku?“ Na tuto sortu pololidí, protože buzerant prostě není člověk, o tom mě nikdo nepřesvědčí, se musí opatrně. Však s tímhle to asi půjde jako po másle, můj známý mi řekl, že sluchátko nepoloží nikdy první. Pokládal by to za projev svého vlastního hulvátství.

„Ne, ne,“ řekl jsem na oko zúčastněně. „Ale vy, vy jste ten teplouš, že?“ V sluchátku něco luplo, lekl jsem se, že přeci jen zavěsil. Ne, to mu jen poskočil v krku hrtan, jak se pomaličku dával do pláče. Zabublal cosi do telefonu. „Cože? Já té vaší teplouštině moc nerozumím. To vás vaše matka, ta lesbická sadomasochistka, nenaučila mluvit normálně, jako mluví NORMÁLNÍ lidi? Než se oběsila samozřejmě.“ Údaje o mém klientovi jsem si pracně obstaral, jako vždy v podobných případech. „Víte, že se asi zabila kvůli vám? Ono bejt lezba, mít manžela kurevníka  ještě synka teplouše, to je kombinačka co? No jen jsem vám chtěl říct, že váš buzní život vlastně vůbec nemá smysl. Nechtěl byste se zabít? Ono by to věci pomohlo, o teplýho hošana jako vy, se stejně nikdo nestará. Takoví se ani s chodníku nestíraj. Tak to bude asi všechno, teplý pane. Já jsem vlastně v podstatě tolerantní k teploušům. Dokud se s buzničem nemusím setkat, vůbec mi nevadí. Takže sračko, já už zase půjdu, přemýšlej o tom.... už můžeš zavěsit, buzno.“ Hezky mě poslechl, jako vycvičený pejsek, a já pocítil takový ten dobrý pocit vykonané práci. Vlastně to byla i radost. Vytočil jsem druhé teplé číslo, zahlaholil druhý teplý hlas. Tohle je skutečně horký den, budu si muset dát studenou sprchu. Ještě jeden teplouš dneska a nakopu mu koule. Bez pardonu.

„Tak práce splněna, na sto procent.“

„A byl podrážděný?“ zateplil mi do telefonu buzna dva, bývalý přítel buzny jedna.

„Jistě že. Cíknul si do růžovejch trenclí.“

„Nech si ty oplzlý řeči,“ napomenul mě buzna dva.

„Víš co? Ty si raděj nech ty teplý kecy. Tři tácy. Zejtra, jak jsme se domluvili.“

„Domluvili jsme se na dvou a půl!“ vzdoroval písklavě hošánek.

„Cože? Slyším dobře, nebo chyba spojení? Nesouhlasíš? Tři a půl tácu zejtra na zastávce, nebo se tvá teplá prdel, setká s mou okovanou špičkou. Vyrozuměno?“

„Hej, hej! Říkal jsi tři tisíc...“

„Jak jsem řekl!“ zařval jsem do sluchátka a dneska rozplakal již druhého homosexuála. „Čtyři tácy, jinak si radši ptáka uřízni rovnou sám!“ Konec spojení, obchod dokončen.

A zpět do kavárničky, zpět k tomu stejnému stolku, na to samé místečko. Má to v sobě doušek magična, řekl bych. Jenomže nyní v tom oprýskaném pajzlu nesedí můj přítel Lumírek, nýbrž jeho ženuška, Helenka. Otevřu tu samou aktovku, vytasím tu samou obálku. Deja-vu? Nebo kurva jak je  to francouzský slůvko?  

„Bože...“ zaúpí Helenka. „Ten sviňák, to hnusný prase!“ Něžně, jak jen někdo jako já dokáže, tedy neupřímně, pohladil jsem Helenčiny dlaně, které tiskly tu roztomilou fotečku, jako snímek ze školky, když si děcka hrají na doktory. Lumír měl být zřejmě primář. „Zkurvenec. Bože já jsem ale kráva.“ Ne zas taková Helčo, i když trošku určitě. „Proč jsem si to hnusný prase kdy brala?“ Taky si říkám. Ale buďme k sobě upřímní, kvůli prachům, jako já tu svou sani. Nahlas jsem neříkal nic. Nyní jsem byl pouze vrbou, tedy jsem mohl jen pod vousy šumět. Své úlohy znám dobře. „Měla jsem si tenkrát vzít tebe a ne toho čuňáka.“ To snad ani ne.

„To bude dobrý, Heli, neplač.“ A vymázni konečně ty many, nemám na to celej den. „To se spraví. Nemyslíš, že je lepší to vědět? Vědět co je zač?“

„Asi máš pravdu. Už ho nechci ani vidět. Hnusí se mi. Tady, jak jsme se domluvili,“ obdarovala obálkou naopak ona mě. Dej se trochu do kupy holka, udělej něco s těma kozama a možná se ještě někdy potkáme.

„Tak ahoj.“ Nu a nyní rychle na zastávku, ještě inkasovat Lumíra.

Rušný, rušný den. A zpět po chodníku jdem, lemovaným pámelníkem a psími hovny, šlapajíce po vajglech, stříkačkách a šprckách, rovnou do rodinného hnízdečka. Jak poetické! Co je na tom  však to nejkrásnější? Obluda se s malých zmetkem se vrátí až pozejtří. Kdyby nebylo těch pátků, kdy se  jde ke své mamince vyzpovídat, už bych je obě vykuchal a oběsil na střevech.  

Dvířka jsou odemčená a když nakouknu, v obýváku plápolají svíce. Že by má noční společnice, mající klíče od bytu, už dorazila? Čekal jsem hodně, ale tohle ne. Nebyly to svíčky, ale kupa dokumentů a fotek, co hořely uprostřed obýváku. To překvapí. Co však udiví ještě víc, když čekáte roztouženou blondýnu, jak se rozvaluje na křesle a vyplázne na vás to své náčiní, a ono místo krásného snu, dřepí na vaší pohovce obtloustlý pedofil s umaštěnou košilí a očima zarudlýma od pláče. Myslíte, že již nic nemůže překvapit víc? Mýlka. Víc vás ještě dostane, když váš skvělý kámík má na kolenou položenou brokovnici. Upilovanou. Dvouhlavňovou. I kurva, řeknete si.

„Ahojky, kámo,“ pronesl jsem žoviálně, tak nějak, jako bych ho čekal. Nečekal. „Co ty tady?“

„Prohledávám ti byt a pálím ty sračky co jsem našel v tvý pracovně,“ řekl on stejným konverzačním tónem. Rozmrzele jsem pohlédl na tu kopici mé celoživotní práce, hořící svinstvo na půlku občanů našeho městečka. Ach jo. Teď mě vážně nasral. Ale na kolenou má tu brokovnici. „Posadil by ses prosím.“

„Ale radši postojím!“ pousmál jsem se. Kysele, uznávám. Nějak mi nebylo do zpěvu.

„Sedni si, nebo ti ustřelím nohu,“ řekl zase on, jakoby jen tak mimochodem. Hups.

„Jasný, když na tom trváš,“ usedl jsem proti němu do křesla.

„Zkurvil si mi život.“ Mohl jsem s ním nic než souhlasit. Je to tak. Ale přece jenom za sto třicet táců? No to bych byl blázen abych si ještě dělal výčitky. „Ale to mi až tak nevadí. Víc mi vadí, jaká jsi svině.“

„Ale tak...“

„Drž hubu. Prosím,“ poklepal svými pěti červíky po hlavni brokovnice. Impozantní. „Uvědomuješ si jaká si kurva?“ Když si to tak vezmu... vlastně jo. Ale člověk musí bejt svině, aby přežil. Zákon přírody.

„Ehm... Lumíre? Co chceš teď vlastně dělat? Chceš vrátit ty peníze?“ Sice většinou reklamace neberu, ale tohle, ta brokovnice, prostě zvláštní případ.

„Ne. Chci ti ustřelit koule. Dal by sis prosím tě od sebe trochu kolena, nerad bych ti ublížil.“

„He-he,“ zasmál jsem se dobrému vtípku. Lumír namířil brokovnici.

„Ty kolena prosím.“ Určitě je to prdel. Bang. Au. „Já tě varoval. Teď máš kolena i koule v prdeli. Doslova. Promiň.

Čekal jsem, že umřu. Čekal jsem, že umřu mlád. Nečekal jsem však, že mi někdo vystřelí koule prdelí. Život hold občas bolí, smrt ještě víc. Byl jsem svině, to ano. Zničil jsem život víc lidem, než dokážu spočítat. Vyčítám si to nyní, ležíce v kaluži vlastní krve a bůh ví čeho ještě? Vůbec ne. Nemám si co vyčítat, žil jsem naplno, žil jsem rád. Kdo žil rád, umírá mlád. Jo byl jsem básník. Byl jsem hajzl. A jsem mrtvej.