Život je jen hra, jen někdy se změní pravidla, aniž nám o tom dají vědět. Ten, kdo nežije, nikdy nehodí na kostce šestku.
Opět seděli u malého stolku a kdyby se tolik nenudili, mohla to být příjemná chvíle v jejich neživotě.
“Přenechám vám volbu barvy,” navrhl.
“Že by se u vás po tak dlouhé době probudila galantnost?”
“Jen rád riskuji.”
“Myslíte, že je to v černobílém světě vůbec možné?”
“To vím zcela bezpečně.”
“Ach tak, už chápu.”
“Co jste tak mohla z mé odpovědi pochopit?”
“Dost.”
“Nic. Jen jste si přiřadila to co, víte už délku všech věků.”
“To je absurdní.”
“Absurdní je nezemřít, nebo žít po smrti.”
“Jen slova. Co činy?”
“Nikdy neobětujete pěšce.”
“Nikdy nepřežije vaše královna.”
“Nechme toho. Bílá není tma a černá světlo.”
“Já volím světlo.”
“Konstantní idealistka, žádná změna.”
Pohyb pěšci
Stála tam tak tiše se třemi navátými vlasy ve škvíře rozpraskaných rtů. Objímala se pažemi ve slabém svetříku, který nedokázal odolat síle ranního větru, ale věrně kryl modřiny a nehojící se boláky. Chlad se do jejího pohublého těla zařezával jako zubaté ostří pily v intervalech obcházejícího tygra v kleci. Zapomněla, kdy naposledy něco jedla. Vlastně cokoli se jí kdy podařilo sníst, hned vyzvracela. Obsah jejího žaludku měl prostě jen pocit, že se mejdan tam venku nesmí konat bez něj. Ale doby večírků zmizely někdy v poločase broskvové pleti, vyznamenání na konci školního roku, šedých kruhů pod očima a věčně rozdrápaných boláků pod bradou. Kolony imaginárních červů, pomalu rozežíraly vnitřnosti pěkně kousek po kousku. Křeče, které v návalech svíraly její útroby nelidskou bolestí, teď polevily. Střídavé horko i chlad se schovaly do zákulisí jiných pocitů. To, co právě teď žilo okolo ní, se zdálo tak neskutečné! Rušná ulice velkoměsta se změnila v pojízdný kolotoč, plný světel a hudby. Včerejší předsevzetí proklínala stejně jako porod její matky před sedmnácti lety. Ale teď už jí to bylo jedno. Už neměla sílu jít do obchodu a ukrást další láhve alkoholu, aby měla na další dávku. Neměla to komu prodat. Každého svým zjevem odpudila jako aerosol na obtížný hmyz. Kolotoč světel a blesků protínal v levé části jejího mozku smog a hluk dopravy. Tunelem vzpomínek se k ní nesl dětský smích a veselé volání její matky. Odlepila podrážky svých špinavých, rozdrbaných a promočených tenisek od chodníku a překročila hranici žulového obrubníku.
Jako každý den si vzal kufřík, přehodil si plášť přes ruku, políbil ženu na tvář. Mrkl přátelsky na zamlženou vidinu syna sedícího u kuchyňského stolu. Zrovna si cpal plnou lžíci směsi kukuřičných lupínků s jogurtem do pusy. Usmál se na něj a černými dírami několika chybějících zubů protekla mléčná hmota s rozžvýkanými kousky cereálií na rty.
Zlatý kotouč v nebeském moři už urazil pěknou dálku a neúnavně si razil cestu svým směrem dál po trase 2p r.
Kufřík i lehký kabát hodil na zadní sedadla a pak nasedl do auta. Pomalu projel ven branou živého plotu pečlivě zastřiženého.
”… hydrometeorologové na dnešní den opět slibují vydatné srážky po celém území …”
Přestal autorádio vnímat jakmile zabočil na hlavní silnici. Hlavou mu probíjela melodie těžké ukolébavky a cítil se jako každý den. Okolo něj se potměšile šířila stejná prázdnota v tmavém světe.
Silnice se středovým pruhem se mu ztratila v síti času a slila se do mihotavé stužky cigaretového dýmu. Najednou věděl odpověď na nepoloženou otázku času v jeho nekonečnosti. Bylo to jen zdání. Okamžik klamu. Pak prohlédl háčkovanou záclonou fikce a dupl zprudka na brzdy. Hlučný náraz postoupil své místo mizející šmouze nad stěrači. Pavoučí síť rozpraskaného skla se rozlezla z epicentra srážky do všech rohů předního skla. Skrz nepravidelnou mozaiku střepů na něj zíraly dva terče zúžených zornic s těkajícím pulsem.
”Panebože on ji srazil!” Znělo ve vlně ozvěny desítek hlasů, ale řidič nic neslyšel. Šokovaně zíral do zažloutlých očí, ve kterých měl život brzy pohasnout.
“Vy rád prohráváte?” Zasmála se a s chutí vyměnila černou figurku s nejnižší hodností za bílou.
“Neznám nikoho, kdo by to rád dělal.”
“Proč mluvit o konci, když jsme na začátku?” Sebevědomě se ušklíbl.
“Dlouho jste se tu neohřála,” dodal. “Něco za něco,” ťukl nožičkou černé věže do bílého pěšce.
“Nikdy neříkejte nikdy.”
“Prosím?”
“Prve jste říkal, že nikdy neobětuji pěšce,” významně se podívala na svou vyřazenou figurku.
Pohyb věží
Leželi vedle sebe bez hnutí. Byl spokojený se svým výkonem a ani na chvíli jeho mysl nerozrazila pochybnost, že by ji mohl zklamat. Přehodil svou velkou chlupatou nohu přes její, pečlivě epilovanou strojkem, který dostala od manžela k narozeninám.
Je konec. Věděla to tak jistě jako to, že poprvé po tolika letech od smrti jejich syna chtěla zachránit své manželství. Přemýšlela, jak mu to má říct.
Dal by si pivo, ale ze zkušenosti věděl, že žádné v lednici nenajde. Její muž pivo prostě nepil. Copak to mohl být normální chlap? Nedivil se, že hledala jinde.
Zírala mlčky do stropu a hledala slova jak začít. Jak začít znovu zase od začátku. Přerušit tok téhle bohapusté mizérie.
Vstal z postele a ani se neobtěžoval přehodit si přes ramena manželův župan. Denní světlo odhalilo jeho nedostatky, které ji dřív naplňovaly touhou. Dveře ložnice se za ním bez jediného slova zabouchly.
Z ohlušujícího ticha výčitek ji vysvobodil ringot telefonu. Vyskočila hbitě z postele jako pokousaná z mraveniště.
Drapla po sluchátku.
“Ano?” …, “Jak to víš?” …, “Cože jsi udělal?”
“Náhoda,” vydechl.
“Není náhod, jsou jen události.”
“Už mě nebaví ty vaše poučky, drahá.”
“Spíš se nebavíte vy sám.”
“Ano, přestal jsem se bavit mezi slovy “není” a “události”. Už to není jako to bývalo. Dnešní svět mě nebaví.”
“Pak nechápu, že vás to tak znepokojuje.”
“Není události. To je zajímavé spojení, nemyslíte? Skoro cítím nový začátek.”
“Čeho?”
“Říkal jsem, že rád riskuji.”
“Děláte se jen zajímavým a vlastně se jen stavíte do polohy figurky na vaší straně hry,” poznamenala pohrdavě.
“Zato vaše prudce inteligentní postřehy mě omračují do bezvědomí.”
“To abych vám dala první pomoc.”
“Nejste vtipná.”
“Měla jsem dobrého učitele.”
Pohyb koněm
Stál u okna v nemocniční hale a mřížka tmelu mezi bílými sterilními dlaždicemi ho svírala v kleci výčitek. Zíral do hlubin chodby, kde se v dálce ukrývaly operační sály.
Pak ho to napadlo. Vyndal mobilní telefon.
…, “To jsem já. Dej mi ho.” …, “Na tom už léta nezáleží, prostě mi ho dej, právě jsem srazil jeho dceru autem.” …, “Vběhla mi pod kola. Jsem s ní v nemocnici.”
“Nedáváte pozor na hru,” řekla naštvaně, “školácká chyba, to raději přestaneme.”
“Už budu pozorný divák, slibuji.”
“Slibem nezarmoutíš,” odsekla jízlivě.
“Uniklo mi snad něco?”
“Jste na řadě.”
Pohyb střelcem
Myslel sil, že mu to bude trvat, než dorazí, ale zmýlil se. Nečekal od něj takový zájem o rodinu. Přiběhl udýchaný s lesklými krůpějemi potu na čele a trianglovitě propocenou hrudí. Pohledem plným zlosti ho protínal až za sítnici jeho očí.
“Cos to udělal mojí holce, ty hajzle!”
“Cos dělal ty s mojí ženou, když se můj kluk dusil.”
Jediné, co dokázali vyslovit. Stáli proti sobě bez hnutí a mlčky obviňovali jeden druhého.
Jejich vzájemně do sebe narážející tok nenávisti přerušil příchod lékaře.
“Bude žít.”
Měl by být rád, ale cítil tupou bolest nespravedlnosti. Vzhlédl k nebeské oponě uzavírající reálný svět nad hlavou a vykřikl: “Dokázal jsi dnes ušetřit život, proč jsi toho nebyl schopen tehdy?”
Obvinění jeho slov se škrábalo z hrdla bolestivě jako jehelníček prošpikovaný špendlíky.
“Život není zásluha, život je dar,” odvětila mu stroze.
“Jak pro koho,” dodal její druh ironicky, “teď jste na řadě vy.”
… možná právě takhle si s našimi životy hrají ti, kterým říkáme něco jako Vyšší moc, ale oni se vlastně u toho ani tak moc nebaví …
