|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Nepřichází tak často, jak by si člověk přál. Je to takové jemné šimrání, že teď můžete napsat, co máte dlouho na mysli, nebo spíš konečně víte, že se můžete skutečně pustit do psaní. Mně to zrovna dneska chytlo v nohou, tam vám to začalo mravenčit a já jsem si řekl, že to musí ven. Někdy vás napadne, co budete psát, hned. Jindy na to musíte chvíli počkat. Mně napadl nejdřív název. A tak píšu, ani to nebolí. Skládám si slovíčko ke slovíčku jako malé děti. A když je celá věta hotova, ty děti dospějí. Pak už jim můžu jenom přičísnout vlasy a někdy ani to ne, protože si už žijí svým vlastním životem a maminčin nasliněný kapesník, aby jim utřela čmouhu z tváře, dávno nepotřebují, natož otcovské rady. No, a takhle, vážení, vzniká povídka. Vlastně se jen tak povídá, vypráví, hraje se slovíčky a celé se to pak zakončí něčím, čemu se odborně říká pointa. Ale k čemu pointu? Klidně se objedeme bez pointy. To dělají ti odvážnější. Průměrný spisovatel pak raděj sáhne po něčem, co psal na začátku, jako bych třeba mohl končit slovy: „Nepřichází sice tak často, ale když přijde, stojí za to, užijte si ji, nemusí to být vždy jen inspirace spisovatelská, může jít o inspiraci k velkým činům. Té si važte nejvíce.“ To je taková mravokárnější podoba. Může být i verze vychloubačná: „A vidíte, jak krásnou věc může člověk napsat právě díky inspiraci.“ Někdy se ovšem končí tím, že se dojde k závěru naprosto obecnému. Třeba, že tu a tam přepadne inspirace a ono chvění každého z nás, takže není ničím výjimečným. Taky se můžeme trápit či si povzdechnout, proč nepřichází tak často. Ale závěru jsme se věnovali už dost a že se mi ještě končit nechce, na závěr zatím zapomeňte. Stejně bych konec pojal odvážněji a povídku prostě neukončil.
|
|
|
