Když dorazili zpátky do parku, akce se už pořádně rozjela a Honza hned vyrazil pro něco k pití. Každému přinesl dalšího panáka zelené.

„Tak na zdraví…“ pronesl po tom co mu obě dívky poděkovaly.

Romana se však rozhodla vzít dnešní večer do svých rukou. Takže se naklonila k Láďovi a dala mu k přípitku i malou pusu, totéž zopakovala u Ivany a později i u Honzy. Mezitím si Ivana vyměnila tázavý pohled s Láďou, ve kterém se dalo vyčíst: „Dáme si taky pusu?“

Ivana nenápadně přikývla a tak si dali malou přípitkovou pusu. Potom tu byl ještě Honza. Ivana vlastně ani nečekala nic závratného a měla pravdu – jednalo se opravdu o pusu, za kterou nebylo nic víc než běžný přípitek.

Za chvíli se oba kluci někam rozeběhli a tak se Ivana s Romanou vrátily k Davidovi. Ten seděl stále na stejném místě, ale už s partou nějakých kluků. Ale hned jak je zahlédl, dal kamarádům pokyn, aby odešli a ti tak skutečně udělali.

„Kde jste byly tak dlouho?“ zeptal se naštvaně.

Romana ho však dokázala během malého okamžiku usměrnit: „Ty jsi taky přišel pozdě a vůbec mohl jsi jít za námi, ne?“

Na to už nedokázal nic říct, a tak všichni jen tiše seděli. Po chvíli David oznámil, že si musí zaskočit za kamarádem, aby se s ním na něčem domluvil. Dívky jen nepřítomně přikývly a dělaly jako když ho nevidí.

„Musíme už jít!“ pronesla zklamaně Ivana při pohledu na hodinky, které ukazovaly, že za chvíli bude třičtvrtě na jednu.

Romana pouze přikývla a zvedla se. Kráčely směrem k východu, u kterého stál s pivem v ruce Honza.

„My už jdeme.“ Řekla mu Romana a naklonila se k němu, aby mu mohla dát pusu na rozloučenou. Honza docela překvapeně koukal, ale nijak se nebránil. Potom se podíval na Ivanu stojící opodál a naklonil se k ní. Ona zavřela oči a musela se bránit, aby ho nechytila za ruku, ve které stále svíral půllitr. Políbili se. Tentokrát o něco více než před měsícem a ani Ivana už nebyla tak moc zkoprnělá jako tehdy. Polibek netrval dlouho, ale jí dalo i tak velkou práci udržet svou ruku, která stále mířila k té jeho…

Potom se už opravdu rozloučili a odešly domů.

Druhý den si Ivana ani nemusela čistit zuby, jak moc z ní byla cítit zelená. Ale nakonec se přece jen rozhodla, že lepivý a nepříjemný pocit v puse musí zlikvidovat.

Opět musela přežít hrozivou snídani a matčino vyptávání. Po obědě, už ale mohla jít za sestrou. Nemohla se dočkat až jí to všechno převypráví. Rychle se oblékla, rozloučila se s rodiči, ještě si zapnula walkmana a vyrazila.

Byla asi v půli cesty a do uší jí zněly tóny její oblíbené kapely, když proti sobě zahlédla Láďu. Sklopila oči a snažila se na něj nedívat. On se na ni však usmíval, a tak se rozhodla usměv opětovat. Bylo jí před ním trapně, protože po tom co si vzpomněla na všechno co včera říkala a dělala, tak jí bylo jasné, že se tomu musí smát ještě teď.

„Čau.“ Řekl když se míjeli

„Ahoj…“ odpověděla mu a chystala se pokračovat v cestě. On na ni však mluvil dál a tak si sundala sluchátka.

„Tak jak se po včerejšku cítíš? Byly jste pěkně veselý po tý zelený.“ Řekl se širokým úsměvem.

„Ale jo… je mi docela v pohodě….“

„Kdy jste vlastně odešly? Pak jsem vás hledal, ale Honza říkal, že už jste šly.“

„Musela jsem být doma v jednu. A do kolika jste tam byli vy?“

„Skoro do čtyř. Byla to dobrá akce! Ale tebe bych tam fakt nečekal…“

„To jsi už včera řekl několikrát… Já mám Víno zadara moc ráda. Chodím skoro na všechny koncerty. Hraje tam můj strejda, víš?“ už si nepřipadala tak hloupě a ráda by byla v rozhovoru pokračovala, kdyby se ho Honza nerozhodl ukončit: „Aha. Tak se měj. Já už musím jít.“

Potom už se oba vydali svým směrem, ale Ivana to nevydržela, aby se ještě neotočila. Neviděla však nic jiného než jeho záda, a tak kráčela dál za Simonou, pro kterou teď měla ještě o něco víc informací.

Jenže hned jak sestra otevřela dveře, bylo jasné, že dnes asi nebude mít na její vyprávění náladu. Měla ubrečené oči a bledý obličej.

„Co se stalo?“ zeptala se Ivana ustaraně, když si zouvala boty.

„Pojď dovnitř.“ řekla místo odpovědi sestra a už za Ivanou zavírala dveře.

„Tak co se stalo, proč brečíš?“ ptala se znovu starostlivě.

„Rozešli jsme se…“ více už nebyla schopna povědět, protože se jí z očí začaly koulet obrovské slzy.

„To nic…“ snažila se jí Ivana ukonejšit a objala ji.

„Pojď, půjdeme si sednout, ano?“ řekla a vedla sestru na postel, kde se obě posadily.
Stále se objímaly a Ivana hladila setru po vlasech. „Uvidíš, že to zase bude dobré. Řekni mi co se stalo?“ zeptala se konejšivým hlasem.

Sestra si utřela slzy a narovnala se. „Já přišla jsem k němu a… řekl, že… potřebuje víc času pro sebe… a že se chce bavit s kamarádama… a že si myslí, že je načase to skončit...“

Z očí jí stále proudil vodopád slz.

„No, tak… Určitě se ještě vrátí. Byli jste spolu přece tak dlouho… A i kdyby ne, tak aspoň vidíš, že za ty slzičky nestojí. No…“ znovu sestru objala a uvědomila si, jak moc ji Míra zklamal. Byl to fajn kluk. A měl Simonu moc rád. Dlouhou dobu spolu bydleli a zdálo se, že jim to klape. Potom Simona odjela na měsíční stáž do Rakouska a on se musel vrátit k rodičům. A po jejím návratu se do jejich bytu už nevrátil. Možná to bylo nějaké znamení, ale oni se přece pořád denně vídali a zdálo se, že je vše v pořádku…

Simona ze sebe téměř celý den nedokázala dostat ani hlásku. Jen plakala a plakala. Ivana se jí snažila utěšit, ale bylo jí jasné, že tohle bude bolet ještě dlouho a během jednoho dne to určitě nepřejde…

Strávily spolu krásný víkend, i když Simonka ho téměř celý probrečela. Zašly na dlouhou procházku lesem a večer si k televizi objednaly pizzu, ke které napůl vypily láhev vína.

Zdálo se, že se Simona už sítí lépe, ale ani tak neměla Ivana dobrý pocit, když ji v neděli večer opouštěla.

„Slib mi, že na sebe dáš pozor a kdyby ti bylo něco, tak mi hned zavoláš, ano?“ naléhala na sestru.

„Samozřejmě, jsem už v pořádku… Nemusíš mít strach…“ odpověděla s odhodláním v hlase a pokusila se o úsměv. Ale okamžitě jak za Ivanou zavřela dveře, svezla se k zemi a znovu plakala. Síla, kterou předstírala před sestrou najednou vyprchala a znovu si uvědomila, že právě něco moc důležitého ztratila a asi se jí to už nikdy nepodaří získat to nazpět.