Kráčel závějemi a pozoroval, jak mu z boty čouhá palec…

Část prvá

„Nechoď tam! Kolikrát ti to mám opakovat? Je tam tma, samej sníh a nikde nikdo. Jenom blázen by tam šel… do takový tmy! Jenom blázen jako seš ty. A ještě pár úchylů, který zaručeně potkáš! Jestli mě neposlechneš, tak na to dojedeš, to ti říkám! Hele, koukni se, jenom se koukni z okna – tma jak v pytli, neuvidíš na krok, ztratíš se a umrzneš – to v lepším případě! Nebo tě někdo přepadne a vůbec… Zůstaň tady, do rána to počká! Co? No, koukni se na mě aspoň, děláš, že neslyšíš nebo co? Cože? Ty se oblíkáš? Tak víš co? Já se na to klidně můžu vysrat! Jdu spát, trhni si! Zmrzni si! Počkej, kam jdeš? Ty to myslíš vážně? Stůj! Nikam nepůjdeš ti říkám! Pust mě! Au! Tak to mám za všechno, tohle…“

Část druhá

A šel…

Část třetí

… a kráčel závějemi a pozoroval, jak mu z boty čouhá palec. Ne že by ho viděl, spíš cítil chlad, který mu zalézal pod přerostlý nehet na noze. Bylo mu nádherně. Šála ho ve větru plácala po obličeji. Neviděl, kam jde. Vlastně ani nevěděl, proč v takovém počasí někam jde. Jen cítil, že to potřebuje. A bylo mu nádherně. Uvažoval nad tím, jak krásné je být sám, ale zároveň doufal, že nebude osamocen příliš dlouho. Když už kráčel opravdu dlouho, začalo mu být smutno. A bylo by mu ještě hodně dlouho smutno, kdyby ho úplně náhodou nepotkal jeden pár. Spokojeně se zahleděl do očí, které vlastně ani neviděl, spíš jen cítil horkost, která z nich sálala a zalézala mu pod kůži.  

 (2003)