A zase je tu pondělí. Nejstrašnější den v týdnu, aspoň pro mě. A představa dalších pěti taky nezní zrovna lákavě. Neustálé shánění peněz. Je to jak na cirkusáckém kolotoči. Pořád dokola to samé. Jedna chytrolínka z  Firmy mi kdysi můj povzdech nad monotónním životem, oplatila desetiminutovou slátaninou na téma buď pánem svého života, aneb buddhismus na deset způsobů jinak. Bože! A kdo zaplatí nájem? Budha?

            Tentokrát je to ale strašnější víc než jindy. Kdybych já hloupá nezpackala tu svou prezentaci na dvoudenní poradě. Dobře mi tak, když jsem si zpětně neověřila údaje o prodejích za poslední dva kvartály a slepě věřila číslům jedné nevyrovnané sekretářce SueAnne. Ona se tak vlastně nejmenuje. Takhle jí říká má veselá kolegyně z Královce. Vždy když jí tak řekne, provokativně protáhne první slabiku Sjú, takže to pak zní jak z hororového filmu. Královanda Sjú nesnáší a dává jí to znát. Do minulé porady jsem SueAnne bránila, ale teď jsem na vlastní kůži poznala, že její mozek je totálně prožraný blbostí. Kráva jedna! Musím si ulevit, i když se mi nadávky příčí. Řekla jsem to jen v duchu, tak to mě trochu omlouvá. Však toho ještě bude víc.

            Zaparkovala jsem na firemním parkovišti. Třeba mě zablokuje některý ze zásobovacích vozů a tím pádem nestihneme první schůzku. Ne. Když jsem se po pár minutách vrátila zpět k autu i se svým novopečeným šéfem, moje červená Carmen (patřím k těm bláznům, co dávají jméno svému vozítku) byla volná jako pták a její krásný metalízový lesk mě připomněl nedělní odpoledne v myčce.

„Tak ukaž,“ vyzval mě.

Neochotně jsem otevřela kufr. Teď už jen chybělo, aby vytáhl zápisník a obodoval úroveň čistoty auta stupnicí od jedné do tří, přičemž tři by musel dát ještě včera v poledne.

„No,“ pochybovačně mlaskl, „myslel jsem si, že to bude horší.“

Tak kvůli tomuhle mě 80 minut luxování na benzínce stálo stovku?

Jedinou úlevou mi v tu chvíli byl fakt, že se rozhodl na naši první společnou návštěvu jet svou Mazdou. Nebudu muset poslouchat ty jeho chytré kecičky o tom, jak jeho obchodní strategii Firma používá dodnes, i když zde deset let nepracoval.

Byl to zkrachovalec. Bývalý chirurg s kožní alergií. Generální ředitel, kterého z jiné firmy vyhodili pro nesnášenlivost se zaměstnanci. A teď se vrátil k nám! To musel mít ale pořádnou páku na někoho ve vedení, aby ho jmenovali šéfem našeho týmu. Dobří holubi se možná vracejí, ne však v tomhle případě.

Cesta do Pobrad ušla. Když nemusím koukat na ty jeho prořídlé tabákem prožluklé zuby a začínající pleš, tak se to dá vydržet. Hlavně chladnou hlavu a pevné nervy. Budu se zákazníky jednat jako obvykle. Ono to nějak dopadne. Hlavu mi snad neutrhne. Minulý kvartál jsem měla velké navýšení. Obchody se dobře hýbaly.

            Zase se musím zpronevěřit své zásadě nebýt hrubá. Ta mrcha mě totálně zasklila! Po tom všem, co jsem jí zaplatila. Všechny  ty zahraniční konference a sympozia!

Na formální otázku jak je spokojena s naším novým Produktem, odpověděla stroze: „Ty prášky mi nezabírají dobře,“ zálibně se usmála na mého šéfa. Co na něm proboha vidí?

„Myslíte kapky,“ řekla jsem studeně. Tušila jsem, že už teď je vše v řiti. Přesně tohle On nesnáší.

„Ne,“ dodala.

Tak ty, už ode mě neuvidíš ani halíř. Vrátila jsem jí pohledem. Asi to moc dobře pochopila, protože následovalo její omluvné koktání a chvatné vysvětlování.

            To, co mi všechno vyčetl, když jsme vypadli z ordinace, nemá cenu opakovat. Zuřil. Řval na mě jak pominutý. Schytala jsem nadávky i za páteční jízdu, kterou absolvoval s kolegyní Denisou. Chvíli jsem měla pocit, že místo pouhého teatrálního rozpřahování rukou mě jednu přišije.

„Všichni jste neschopná hovada,“ tohle mi znělo ještě dlouho v uších, když jsem se řítila po silnici na Kýn. Další návštěvu v Pobradech jsem vynechala (tahle doktorka se často ráda napije, návštěvy u ní jsou bezva, ovšem bez hulvátského šéfa). Podařilo se mi rozehnávat slzy až do té doby, dokud jsem se nerozjela.

Kdybych měla na očích stěrače, použila bych je. Zvonil telefon. Rozmazaným pohledem jsem našla tlačítko hands free.

„Hajzl jeden,“ ulevila si Denisa po mém hysterickém popisu událostí. „Tohle mi udělal v pátek. Ale já jsem neřvala, znáš mě. Nemá si kde provětrat koule, tak se musí vybít takhle. Není psychicky v pořádku, je v tom zkrátka Freud.“

Její postřehy mi moc nepomáhaly. Brečela jsem ještě dobrých 15 kilometrů. Ručička tachometru se blížila ke stočtyřicítce, tak jsem ubrala. Silnice byla téměř prázdná, což v tuhle dobu nebylo obvyklé. Jen Carmen a stříbrná Mazda v závěsu. Telefon zazvonil podruhé. Jediný pohled na displej mě rozklepal ruce na volantu.

To mu nestačí mě deptat venku, ještě mi musí volat? No nic, seber se. Ať nepozná, že tě dostal.

„To se budeme takhle ploužit?“

Frajerský tón jeho hlasu mě vytočil na pětitisícové otáčky.

„Jeď klidně napřed, sejdeme se u zadní brány,“ to byly poslední zbytky z mého klidného hlasu.

Předjížděl mě dlouho, aby stačil posunkem naznačit, ať se tak necourám.

To víš, že jo, pomyslela jsem si znechuceně. Kvůli tobě tam budu o deset minut dřív, abych si mohla pěkně vyslechnout, jak jsem neschopná a že bylo na čase, aby se vrátil. Kam by jinak tahle Firma dospěla, kdyby to neudělal. A že měl nabídky a jaké!

Kolegyně z Královce nám řekla jaké. Kdysi pod ním pracovala, než dala, společně s polovinou zaměstnaců, výpověď. Pak dostal výpověď On.

Přiškrtila jsem plyn na sedmdesátku. Jeho auto už zmizelo za zákrutou. V té čas od času měří policajti. Nemám přece za potřebí dostat ještě pokutu.

Zklidni se, zklidni se. Opakovala jsem si jak pominutá. Jasně, že to nepomáhalo. Čím víc jsem se blížila ke Kýnu, tím to bylo horší. Poslední zatáčka a uvidím návěstní tabuli s těmi třemi, zakletými písmeny. Dám výpověď, rozhodla jsem se. Tohle přece nemám zapotřebí.

A sakra! Dupla jsem na brzdy. Bezpečnostní pás zapracoval stoprocentně a bolestivě se mi zaryl  do kůže na krku. Stříbrná Mazda byla doslova obtočená okolo stromu vedle protisměru. Vylítla jsem z auta jako raketa, ale krok se mi zpomalil, když jsem viděla tu hrůzu. Ráno jsem neměla snídat, teď to chtělo ven.  Hromada šrotu a krev, krev mu crčela z rozříznutého krku. Srdce stále pumpovalo nové a nové loky. Tak rozšklebenou ránu jsem neviděla od své praxe. Při takové rychlosti vykrvácí během několika minut. Měla bych mu pomoct, je to přece má občanská povinnost. Skutečně? Nevolnost přestala naléhavě bušit do mého jícnu. Přijdu pozdě na schůzku, blesklo mi hlavou. Rozhlédla jsem se. Silnice byla skutečně nezvykle prázdná.