Zpozdilé touhy

Ztrácí se kvapem léta svit

a vzpomínky prázdninové blednou,

jak bledne kůže má a snad i její.

Již marně víčka lapají sen

bys slyšel hlas jímavý

úsměvem rámovaný.

Kterýs tak rád slýchával

A stesk přepadne Tě podzimní,

když nevybavíš si její tvář.

Však oči, v nichž se snadno utopíš,

ty ještě se usmát zříš.

Tak skládáš slova tisíckrát slyšená

a utíká Tě láska zbloudilá ,

kterou se stejně zdráháš nazvat tak.

Snad jen  touha byla to,

po harmonii nadlidské,

jenž nikdy nenajde naplnění

obrazu v kapli Sixtínské.