ztratila (Občasný) - 15.7.2005 > V jedné z mých nejoblíbenějších knih se píše:
Pořádáme nejrůznější společenské večírky, odcházíme od rodin, abychom žili osaměle někde v Kanadě, potíme krev při psaní knih, kterých se nikdy nepodaří změnit svět - přes všechno naše nadání, neutuchající úsilí i bláhově pošetilé naděje. Žijeme svoje životy, děláme to, co děláme, a pak jdeme spát - jak je to prosté a obyčejné! Několik nás skočí z okna nebo se jde utopit či spolyká hrst prášků; podstatně víc je těch, kteří zemřou při různých nehodách. A většinu z nás, obrovskou většinu těch ostatních, nakonec sežere nějaká nemoc, nebo - ktdyž máme velk štěstí - sám čas. Útěchu nám může poskytnout jediné: tu a tam nějaká hodina, během níž náš život - navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím - propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni (snad s výjimkou dětí, ale možná i včetně nich) víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především - víc než cokoli jiného - doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.
Přijde mi, že ten text říká podobné věci, jako ten tvůj. Možná by stálo za to takou úvahu vtělit do nějakého příběhu. Myslím, že máš jak stylistický schopnosti, tak jakejsi přirozenej entuziasmus a vášeň, co mi u totemích autorů často chybí. Ještě to neumíš úplně ideálně zkombinovat, ale... Těším se na další text.)
